Ing. Karel Pyško

* 1932

  • „Nastoupil jsem 15. července a 29. července mi bylo čtrnáct let, takže jsem ještě neměl čtrnáct, když jsem nastoupil na dole Doubrava jako táčník (mladý pomocník havíře). Od prvního dne jsem fáral. Otčím mi říkal: ‚První den nebudeš fárat. Provedou tě po povrchu, aby ses seznámil s šachtou. Fárat budeš až druhý den.‘ Neměl ale pravdu. Hned první den, když jsem přišel, mi směnmistr dal známku s číslem a poslal mě pro lampu. A přidělil mi havíře, se kterým jsem fáral. Od prvního dne jsem tedy fáral do rubání. Tenkrát nebyla žádná technika, jen sbíječka a veliká lopata. Mým úkolem bylo nakládat uhlí, které havíř vydobyl, na dopravník. Tehdy to byly ještě nátřasné žlaby. Pak jsem vyjel nahoru. Nevzal jsem si mýdlo ani ručník. V oděvu, ve kterém jsem přišel, jsem vyfáral. Měl jsem zelenou košili. V té jsem pak šel i domů. Abych nebyl tak zaprášený, šel jsem se trochu osprchovat, ale protože jsem neměl mýdlo, uhelný prach jsem po sobě jen rozmazal. Vypadal jsem jako černoch. Oblékl jsem si zpátky to, co jsem měl v dole a asi kilometr a půl jsem šel pěšky domů. Lidé se po mě dívali. Přišel jsem domů a maminka spráskla ruce, jak to vypadám.“

  • „V roce 1949, nechci se mýlit, ale bylo to buď 12. nebo 18. února, byl pátek, a odpoledne se konala v Karviné okresní konference komunistické strany. Vedoucí našeho pěveckého souboru byl požádán, aby udělal se svým souborem večer po konferenci program. Byl jsem členem a současně sólistou. Vedoucí také pracoval na dole Doubrava, tenkrát to byla ještě Betina. Požádal směnmistra, aby mě z noční šichty, ve které jsem pracoval, uvolnil, abych mohl vystoupit. Byl jsem jediný mužský sólista. Pak tam bylo děvče, které zpívalo soprán. V té době jsem pracoval v takzvané připravovací partě. Bylo nás dvacet členů i s revírníkem. V noci jsme připravovali porub na to, aby ráno zase těžili. Směnmistr mě uvolnil, ale žádal, abych v sobotu přišel na ranní a tu noční směnu si nahradil. Pak jsem měl hned přijít zase se svou partou na noc. Proč o tom mluvím? Nebyl jsem tam, když v sobotu ve čtyři ráno došlo k výbuchu metanu. V rubání, ve kterém jsem pracoval, zůstali všichni do jednoho. Nikdy odtamtud nikoho nevytáhli, protože tam hořelo několik dnů. Takže díky zpěvu a komunistické straně jsem jako jediný z našeho kolektivu zůstal naživu. Děkuji zpěvu, že jsem si zachránil život. Pak jsem celý život zpíval. Měl jsem důvod ke zpěvu.“

  • „Vzhledem k tomu, že já i nejstarší bratr jsme se narodili v nejhorší době ekonomické krize 30. let, bylo to velmi špatné. Otec neměl práci, ale ne proto, že by nechtěl pracovat. Maminka chodila na posluhu k bohatším lidem. Když tam dostala svačinku, nesnědla ji, ale přinesla ji nám, abychom měli něco k jídlu. Maminka ale byla šikulka a vždycky dokázala něco splichtit (uvařit). Byla mouka, brambory. Chodili jsme k jedné selské rodině a nosili jsme jim slupky z brambor pro zvířata. Pamatuji, jak jsem nosil oškrabiny, tak se slupkám říká nářečím ‚po našemu‘, a už zdálky jsem volal na tu paní: ‚Paní Kotásková, nesu vám oškrabiny!‘ Dala nám pak nějaké brambory, zelí, vajíčko, mléko. Nebylo to nic moc, jen na přežití, protože situace byla opravdu velice špatná. To bylo ještě předtím, než přišli Poláci. Za Poláků si nepamatuji, že by byly moc velké problémy. Nikdy se ale nestalo, že bychom neměli nedostatek. Maminka říkávala, že musíme sníst všechno, co nám dá na talíř. Za Německa to bylo horší. Maminka se naučila chodit do nuceného výseku pro koňské maso. Nebylo vždy, bylo štěstí, když jsme koninu natrefili. Maminka z toho pak dělala guláše.“

  • „Pro mne jak žáka bylo velmi těžké přivykat si na to, že jsme ve třídě měli smíšenou společnost, přičemž mnohé německé děti byly součástí Hitlerjugend. To mělo právo vyhlásit třeba uprostřed vyučování poplach. Byl nástup na nádvoří a šli jsme pochodem na blízké hřiště, kde s námi dělali různá cvičení jako plížení a jiné vojenské cviky. Pamatuji si velmi nepříjemný zážitek. Jednou jsem už nemohl dál, protože to byl velký dril. Zastavil jsem se, přiletěl ke mně jeden Hitlerjugend, začal na mě křičet a počůral mi hlavu. Takové apely se dělaly každou chvilku. A samozřejmě dělaly i pochody přes město v těch svých žlutých uniformách s černými šátky. Pochodovali za zvuků bubnů po hlavní třídě. Když někdo z přihlížejících nezvedl ruku, jeden z těch kluků ho zfackoval.“

  • „Metan byl všude. Tenkrát ještě nebyly tak dokonalé měřící přístroje. Měřilo se benzinkou. Benzinová lampa byla původní lampa horníků. Tenkrát jsme už měli elektrické lampy, jen revírníci měli i ty benzinky a jejich úkolem bylo měřit metan. Podle toho, jak plamínek v benzince stoupal, odhadoval, kolik je metanu. Nesmělo to přesáhnout dvě a půl procenta. Pokud se to stalo, bylo třeba okamžitě odejít z pracoviště a zvýšit větrání. Revírník se ale mohl mýlit, protože velikost plamínku byla otázkou milimetrů. Také jsem, bohužel, na vlastní oči viděl, že se neměřilo. Měli jsme z překopu takzvaný šibík do mezipater. Revírník tam třeba zapíchnul lampu a šel za námi do rubání. Metan tedy neměřil, anebo ho měřil jen občas. Myslím si, že tenkrát, když došlo k tomu výbuchu, tam bylo metanu až moc, protože výbuch to byl obrovský. A já jsem našeho revírníka nejednou upozornil: ‚Pane revírníku, proč neměříte metan?‘ Byl jsem totiž chytrý ze školy. Odpověď byla kolikrát drsná. Jednou jsem dostal pohlavek, že mudruji. Tak to bylo. A když došlo k výbuchu, oheň byl tak velký, protože výbuch metanu způsobil zapálení uhelného prachu, a to je pak ještě horší než metan. Hořelo všude.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 21.04.2023

    (audio)
    délka: 01:48:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 24.04.2023

    (audio)
    délka: 01:59:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 3

    Ostrava, 02.05.2023

    (audio)
    délka: 01:56:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zpěv mě zachránil. Měl jsem koncert, když všechny z mé party zabil metan

Karel Pyško / Orlová / 1950
Karel Pyško / Orlová / 1950
zdroj: archiv Karla Pyška

Karel Pyško se narodil 29. července 1932 v Orlové. Jeho otec musel během druhé světové války, kdy byla Orlová jako součást těšínského Slezska připojena k Německé říši, narukovat do wehrmachtu. Z války se nevrátil. Karel Pyško se stal svědkem polského záboru Těšínska v roce 1938 a německé okupace v letech 1939 až 1945. V necelých čtrnácti letech začal fárat v Dole Doubrava na Karvinsku. Vystudoval hornickou průmyslovou školu a poté Vysokou školu báňskou v Ostravě. Pracoval ve státním podniku Uhelný průzkum. Oženil se a s rodinou žil v Havířově. V šedesátých letech působil na Generálním ředitelství Ostravsko-karvinských dolů jako inspektor pro výhled těžby v revíru. Byl členem komunistické strany, ale kvůli nesouhlasu s invazí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 ho její vedení vyloučilo. Musel odejít z generálního ředitelství. Až do důchodu pak pracoval v karvinském dole ČSM, naposledy jako náměstek ředitele. Byl zodpovědný za přípravu těžby. V roce 2023 žil v Havířově.