„Vstoupili do strany v roce 1945 a byli zažraní komunisti, zejména otec. Kuriózní na tom bylo, že babička, dědeček, maminka chodili do kostela, zatímco s komunistickou ideologií se nějaká víra a nějaké věci okolo církve neslučovaly. Byla kuriózní situace, že lidé se v podání mého tatínka dělili na soudruhy, to byli členové komunistické strany, a reakci, ostatní byli reakcionáři, to byli třeba živnostníci, to byl holič. Zajímavé na tom bylo, že maminka měla kamarádku a její manžel byl holič, tedy živnostník, tedy reakcionář. Na návštěvu za svojí kamarádkou šla maminka, ale tatínek šel k Mackovým na mariáš, protože on se s reakcionáři bavit nebude. Vedlo to ještě dál. Když jsem potom začal chodit tancovat, tak jsem doma dostal výčet, které holky soudruhů mám na zábavě provést.“
„Pak přišel Jandura, který byl šéfem Národní fronty v Jičíně, a řekl nám, že nás okresní komunistický tajemník zve ke kulatému stolu. To byl z jejich strany první ústupek. U kulatého stolu jsem byl, sedělo nás asi dvacet. Opravdu byl kulatý, protože v malé zasedačce na radnici je opravdu velký kulatý stůl. Jak jsme seděli s jiným Vladimírem vedle sebe u stolu, poprvé na takovémto sezení, tak já jsem šeptal Vladimírovi: ‚Prosím tě, ale když se nás zeptají, co chceme, my to nemáme přesně zformulované, my to nevíme.‘ Vladimír, pan primář z interny, povídal: ‚Já to taky úplně nevím, ale oni‘ – a ukázal na ty papaláše – ‚oni to nesmějí poznat.‘“
„Předvolali mě na krajský národní výbor. Tam seděl jeden člověk s fajfkou, nebo asi s čibukem. Já jsem si myslel, že tam bude mít na stole narovnané moje posudky, protože tehdy se dělaly posudky každý rok nebo každé dva roky. Neměl tam nic. Oznámili mi, že nemůžu vychovávat mládež a že mám dvě možnosti: buď rozvážeme pracovní poměr dohodou, nebo mě propustí z důvodu ztráty důvěry. Měl jsem na rozmyšlenou, dohadovali jsme se s manželkou. A ještě, když odejdu dohodou, tak dobré, ale když mě propustí, tak se nemůžu spolehnout na to, že dostanu místo, které odpovídá mé kvalifikaci.“
Bohumír Procházka se narodil 18. ledna 1940 v Libáni nedaleko Jičína v dělnické komunistické rodině. Jeho tatínek Bohumír rozděloval lidi na soudruhy a reakcionáře. Po obecné škole ho rodiče roku 1954 poslali na Vojenskou školu Jana Žižky do Moravské Třebové. Vojenský režim pamětník přežil, odmaturoval a odešel do civilu. V Praze vystudoval elektrotechnickou fakultu na ČVUT. Během studia vstoupil z přesvědčení do KSČ. Během povinné vojenské služby se oženil a s manželkou Hanou měli syna a dceru. Začal učit na střední průmyslové škole v Jičíně. Se srpnovou okupací v roce 1968 nesouhlasil a při prověrkách v zaměstnání ji odsoudil. V roce 1970 ho vyloučili z KSČ a přemístili na odborné učiliště do Nové Paky a po třech letech mu zakázali učit úplně. Od té doby pracoval na okresní hygienické stanici. V roce 1989 spoluorganizoval účast jičínské nemocnice na generální stávce a vyjednával s komunisty o ústupcích opozici. Věnoval se orientačnímu běhu a kulturnímu dění na Jičínsku. Založil vlastní měsíčník Prochoroviny. V roce 2021 žil v Jičíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
