José Díaz Silva

* 1960

  • „Jedna z mála chvil, kdy jsem se opravdu modlil k všemohoucímu Bohu, se udála, když mě zavřeli v sedm hodin ráno do jakoby improvizovaného vězení však víš, jaké to je. Byl jsem spoutaný v policejním autě, to taky víš, co to je za auta, nemají žádnou sluneční clonu. Většina vozů nemá ochrannou fólii a uvnitř je vše z plastu. A v takovém autě jsem tvrdnul spoutaný v parku Lenin od sedmi od rána do dvou hodin odpoledne, s žhnoucím sluncem nade mnou, a modlil jsem se. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsem se modlil, aby mě Bůh ochránil a nenechal mě zemřít, protože jsem byl u konce se silami, už jsem cítil smrt blízko. To se mi stalo znovu minulý měsíc. No a svým synům jsem posílal skryté vzkazy do vězení, psal jsem jim: ‚Vydržte, až tohle všechno přejde.´ Synové vytrvali, dostali se z vězení a dnes žijí ve svobodné zemi [ve Spojených státech amerických]. Jsem vděčný své ženě Lourdes Esquivel Vieto za její dobrosrdečnost, odhodlání a výdrž a děkuji svým synům, že se nepoddali komunistickému systému Castrů, nikdy, nikdy, nikdy!“

  • „V roce 2004 můj mladší syn José Díaz Esquivel se skupinou kluků, kteří ode mě odkoukali, jak bojovat proti komunistickému režimu, stejně jako já jsem se to kdysi naučil od svého otce, rozhodli, že křídou něco napíšou na semafor tady v Rebolledu [město na Kubě]. On měl totiž den poté městem projíždět Fidel Castro, takže tam na semafor napsali ‚Pryč s Fidelem‘. Ve skupině byl ale jeden zrádce a ten se dostavil na polici a vše jim pověděl. Policie tu skupinu hochů zatknula a odvlekla je k výslechu, můj syn byl odsouzen k deseti, ne, vlastně k sedmi rokům vězení za to, že napsali na semafor ‚Pryč s Fidelem‘. Můj druhý syn Néstor Díaz Esquivel byl zrovna jinde a neměl s tím nic společného. Ale začali mi vyhrožovat, protože když jsem se dozvěděl, že odsoudili mého chlapce, pustil jsem se do ještě většího boje, takže přišli a vyhrožovali, že zavřou ještě mého druhého syna.“

  • „Když vzpomínám na rok 2000, myslím, že lepší výpověď by Vám mohl dát René Monteojos nebo Hugo Damián Prieto Blanco [bojovníci za lidská práva na Kubě] a další poličtí vězni, kteří to také zažili. Strážnici a vedoucí vězení s námi vězni zacházeli hrůzostrašně. Já sám jsem od těch vrahů dostal v úseku č. 1580 pořádnou ránu, úplně se mi zatmělo v hlavě. Nechtěl jsem dát ruce za záda, když mě vlekli do kobky. Tak mě spoutali silou, takovým tím způsobem, jak tě postaví k mřížím, dají ti pouta spojená řetězem, svážou tady a tam, že ani nevíš jak, a najednou jsi pevně přivázaný k mřížím. A všechno to dělají jen proto, aby mohli říct: ‚to abys věděl, že tady musíš dělat to, co chceme my.´“

  • „Kubánský lid byl vždy velmi poslušný a poddajný a přijímal vše, co [komunistický] systém říkal. Vzpomínám si, že tvrdili, že ta dvě letadla [letadla organizace ‚Bratrská pomoc´] byla sestřelena, protože se jednalo o nepřátele Revoluce, co chtěli zničit vše, co nám Revoluce přinesla, že prý chtěli zaútočit i na obyvatele, no a kubánský lid toto tvrzení přijal. My, co jsme alespoň trochu věděli, co je komunistický systém zač, jsme šířili mezi lidi informace, že to, co se stalo těmto čtyřem mladíkům, byla vražda, prostě kruté zabití pilotů z hnutí ‚Bratrská pomoc‘ [Hermanos al Rescate; organizace s cílem pomáhat kubánským emigrantům na plavidel mířící z Kuby na Floridu]. Až později se lidé začali dozvídat pravdu, začalo vyšetřování a soudy, potvrdilo se, že byli v mezinárodních vodách a že se nejednalo o potopení jen tak. Jak se ale vždy stává, systém nejdříve hodí kámen a potom trestá viníka za hození toho kamene´. Jelikož kubánský národ byl a je zbabělý, systém toho využívá a může si dovolit udělat i to, co provedli letadlům od „Bratrské pomoci“ a nikdo na Kubě neprotestoval, ani to neodsoudil ani nekritizoval.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cuba, 23.07.2019

    (audio)
    délka: 02:08:04
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Říkával jsem svým synům: ‚Vydržte, až tohle všechno přejde.‘“

José Silva Díaz
José Silva Díaz
zdroj: Post Bellum

José Díaz Silva se narodil 11. července 1960 v okrajové části města Santiago de las Vegas v provincii kubánského hlavního města Havany. Josého otec patřil k protirežimnímu hnutí „Bílá růže“ [La Rosa Blanca] a doma často říkával, že revoluce Fidela Castra nepřinesla kubánskému lidu nic víc než trápení. José se pokusil z Kuby několikrát neúspěšně emigrovat, což bylo důvodem jeho častých zadržení a věznění. Jako politický vězeň strávil za mřížemi celkem 14 let. Ve věznicích se seznámil s problematikou lidských práv a začal se o toto téma zajímat hlouběji. Po propuštění na svobodu v roce 1997 se přidal k protirežimní organizaci „Hnutí 24. února“ [Movimiento 24 de febrero] a byl zvolen jeho předsedou za provincii Havana. V roce 2002 založil vlastní politické uskupení „Opoziční hnutí za novou republiku“ [Movimiento Opositor por una Nueva República] a je až dodnes jeho předsedou. José žije se svou manželkou, členkou hnutí „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco] v Santiago de las Vegas a pomocí svého politického hnutí a rozsáhlých lidskoprávních aktivit bojuje proti komunistickému režimu na Kubě. Má dva syny a jednu dceru, kteří jdou ve stopách svých rodičů a působí jako obránci lidských práv. Synové byli za své činy také odsouzeni jako političtí vězni a v současnosti žijí ve Spojených státech amerických.