Franjica Poznik

* 1930  

  • Zpívá pamětnice a její dcery Maruška (Marie) a Mira (Mirjana).

  • „A co jsme dělali? V zimě jsme… Měli jsme husy a chodili jsme drát peří. Tak jsme se všichni sbírali (scházeli) a drali jsme to peří, zpívali jsme. A když byly ty maškary, i tu jsem se sbírali do jednoho domu, tak jsme si dělali tancovačku, tancovali jsme, zpívali jsme, tak jsme se bavili. Nebylo kino. Když jsme se my přestěhovali sem [do Bešky], v roce 1954, poprvé jsem šla do kina. A televizi jsem nikdy neviděla, dokud jsme ji nekoupili tady v Bešce. Ani rádio. [Dcera] Mira se už narodila, tak jsme koupili rádio. Můj táta neměl rádio, on celej den chodil za pluhem. (On se taky přistěhoval sem do Bešky. Jeden za druhým jsme šli, osm rodin. Jako ti Cikáni. Jeden za druhým jsme šli.). Takže jsme měli ten rádio, první jsme měli rádio a pak jsme koupili televizi. Takže nás bylo až dvacet v baráku – ženy chodily koukat na televizi k nám. Tak jsme se bavili.“

  • „Můj tatínek přes léto dělal vo zemi (na poli - pozn. ed.) a v zimě šel do lesa, na dříví, aby mu zaplatili, aby nám donesl peníze, abychom měli na chléb, na život! Protože nás bylo pět dětí a neměli jsme z čeho žít – nebyly peníze, nebyl dinár! Do města jsme měli hodně daleko, nebylo auto a nic, chodili jsme pěšky. To, co jsme měli – nějaký vajíčko, nějaký máslo, které jsme udělali, od krávy tvaroh – to se odneslo do Daruvaru na trh, to se prodalo, aby se koupil cukr, který se kupoval na kila, a to jednou za rok, jenom když bylo posvícení nebo nějaká [oslava]. To jsme měli na posvícení. A kafe černý se také vařilo jenom na to posvícení, když hosti přišli. A jinač tvaroh a všechno se to nosilo [na trh], aby [se získal] nějakej dinár. A když to maminka odnesla do Daruvaru a prodala to na trhu – my jsme to nesnědli, my jsme byli hladoví. Musela to odnýst, aby nějakej dinár z toho byl.“

  • Zpívá pamětnice a její dcery Maruška (Marie) a Mira (Mirjana).

  • „Přišli k nám do baráku. Oni (Černá legie – pozn. ed.) na kopci v Derezi, ti ,černoši‘ sto Srbů pozabíjeli a naházeli do studně. A děcka jenom na bajonet napíchli a hodili. Proto jsme se my děti bály! A dodneška na to s hrůzou vzpomínám! Byli strašní! Strašní! Němci byli dobrý, ale ti chorvatský… a to byli nejvíc ti Dalmatinci – ti ,košuljaši‘ (příslušníci Černé legie nosili černé oděvy). Ti byli nejhorší! I dneska jsou nejhorší. Ale nesmíme to říkat.“

  • „Já jsem už… ano od jedenácti, dvanácti či třinácti let chodila taky [na trh]. Maminka mě napakovala, ať jdu do města koupit sůl, kterou jsme neměli. Já jsem ten tvaroh a ty vajíčka a tu trošku, co jsme měli, šla do Daruvaru odnýst, abysme koupili... A vtom byla čekaná! Partyzáni! Oni nás nepustili do města a vzali nám to. To se poslalo do partyzánské nemocnice. Byl útok, [vojáci] šli od Pakracu a šli i od Daruvaru. A partyzáni byli tu, v jednom domě u lesa, a tu jsme i my byli schovaní – tu byla čekaná! Oni po nás tam začali střílet, jedno na druhý! Střílelo se! A to se střílelo a my děti jsme se bály, až v světnici pod postel jsme vlezly. Rakety lítaly, jezdily tanky a partyzáni utekli do lesa. A v tom jsem byla jako děcko.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Beška, Srbsko, 13.08.2017

    (audio)
    délka: 42:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu 20. století ve vzpomínkách české menšiny v Srbsku
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život prošel jako jeden den

Dobový portrét pamětnice Franjica Poznik (fotka do občanky), kolem r. 1970 (Franjica Poznik, slika za ličnu kartu, oko 1970.)
Dobový portrét pamětnice Franjica Poznik (fotka do občanky), kolem r. 1970 (Franjica Poznik, slika za ličnu kartu, oko 1970.)
zdroj: Archiv pamětnice, naskenoval Milan Fürst

Franjica Poznik se narodila 9. února 1930 ve Střežanech (chorvatsky Sređani) na území dnešního Chorvatska. V době narození pamětnice spadala vesnice do okresu Badlavina v tehdejším Králosvtví Srbů, Chorvatů a Slovinců, státě známém jako Jugoslávie. Pamětnice pochází z chudé zemědělské rodiny, z komunity českých přistěhovalců v západní Slavonii. Rodiče měli pět dětí. Druhou světovou válku prožila ve svém rodném kraji, zažila působení partyzánů, ale také ustašovců a příslušníků tzv. Černé legie. Roku 1954 se spolu se sestrou a dalšími českými rodinami přestěhovala do srémské vesnice Beška ve Vojvodině na území dnešního Srbska, tehdy však šlo o přesun v rámci jednoho státu. Franjica se krátce po přestěhování provdala za Čecha Franju Poznika, bývalého příslušníka Partyzánské brigády Jana Žižky. Spolu vychovali dvě dcery, první se narodila roku 1955, druhá v roce 1959. Rodina se živila zemědělstvím. Po smrti manžela pamětnice často cestovala, navštívila i příbuzné v České republice. Franjica Poznik si uchovala českou řeč a vztah k české kultuře.