monsignore Antonín Pospíšil

* 1925  

  • „Kroměřížští gymnazisté, chlapci, děvčata, byli určení, aby pracovali v Lutíně u firmy Sigmund-Chema. Tam byly dva werky (továrny – pozn. red.). Jeden werk takový mírnější, kde jsme svařovali. Kdežto werk dva, zwei, ten dělal součástky na messerschmitty, německá letadla. Já jsem se dostal do skupiny, která byla ve werku jedna. Našim úkolem bylo svařovat autogenem. Seděli jsme jako vlaštovky na drátě v jedné řadě, asi dvanáct nás bylo. Chlapci a děvčata dohromady. Pracovat se mělo pilně od šesti do šesti. Ovšem my jsme udělali normu do dvou hodin a pak zbytek do šesti už jsme se jen procházeli, lelkovali. Náš pan mistr Dolinek na nás držel, nám v tom nezabraňoval. Veselí ovšem bylo tehdy, když prostě najednou byl poplach a celé americké pevnosti (bombardovací letoun Boeing B-17 přezdívaný létající pevnost – pozn. red.) nebo britská letadla. To jsme museli opustit továrnu, letět do polí, abychom byli uchráněni, kdyby ta puma spadla. Ovšem naštěstí nespadla žádná puma. Rusáci, ti létali večer letadly bombardovat. To jsme byli většinou pryč. No a spávali jsme v barácích. Celkem to bylo dobré. Pracovalo se od pondělka do soboty. V noci jsme potom mohli jít domů, ale museli jsme se vracet zavčas. Měli jsme dobré jídlo, takže jsme se neměli velice špatně. Brali to, že jsme nesměli být v tom svém povolání, ve kterém jsme byli vyučeni.“

  • „My jsme byli vysvěceni předčasně. Normálně byli kněží svěceni v červenci na svatého Cyrila a Metoděje. Jelikož byla taková situace politicky těžká a hrozilo, že seminář zavřou a že my nebudeme vysvěcení, tak to pan arcibiskup uspíšil, že jsme měli [svěcení] o rok spíše, a sice 10. prosince 1949. Jinak jsme měli být normálně až [v roce] padesát. A správně pan arcibiskup rozhodoval. Byli jsme vysvěceni, ovšem nepůsobili jsme na farách, ale ještě jsme studovali. A kromě toho všeho, když jsme měli nastoupit do farností, tak jsme dostali mimo jiné příkaz: ‚Farnost ne. Nastoupíte do armády jako vojáci PTP.’ Pomocný technický prapor, který ovšem byl trestný pro lidi politicky nespolehlivé. A my jako kněží jsme byli na prvních místech nespolehliví. My jsme dostali totiž klasifikaci E, to znamená gulag, koncentrák, vězení. A tak jsme se dostali do Mimoně. Nečekali jsme, že naše první místo farnosti bude Mimoň, trestní tábor.“

  • „První takové styky, jasné, otevřené, které StB proti mně měla, byly v Uherském Hradišti. Sice předtím jsem měl jenom tušení, protože to, co dělali, překládání kněží, jak to tam píšu, v tom vždycky měli prsty komunisté, estébáci jako další šarže. Ale jasné, zřejmé styky nebo chování ke mně jsem poznal v Uherském Hradišti. A to tím způsobem, že jsem dostal anonymní dopis od jednoho estébáka, kde mi vypisuje, jaký jsem špatný, jaké to mám politicky bídné, jak s paní Fojtíkovou jsem ve styku, jak budu přeložen a podobně. To je takových lží a výmyslů. Taky potom tu paní Fojtíkovou navštěvoval estébák, bydleli v jednom domě. On tu paní Fojtíkovou znal, pak vyšetřoval. ‚To máte vzácnou paní. Stačilo by, aby jenom trošku mluvila na vás něco, a už jsem vás chtěl mět ve vězení.’ Tam v Uherským Hradišti. Takže paní Fojtíková mě zachránila. Načež prostě to trvalo nějakou dobu. Jednoho dne přišel estébák a ten mně složil ruce, zavázal, odvedl mě do vězení. To bylo v poledne a tam v tom vězení jsem byl do druhého dne v poledne. Vyšetřovali mě vším způsobem, co jsem udělal. Ovšem nebili mě žádným způsobem, jenom vyhrožovali. Třeba jsem řekl: ‚Právě je zvláštní jedna věc, dneska je svátek Panny Marie Lurdské, 11. února. Takže Panna Maria mě chrání.’ On říká: ‚Co? Když my budeme chtět vás zavřít, tak vás žádná Panna Maria nebude chránit.’ Já říkám: ‚No, nevadí, ale bude to vůle Boží, k mýmu dobru.’ ‚To já nevím jak.’“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, Žabovřesky, 21.06.2018

    (audio)
    délka: 01:48:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Skrze Marii k Ježíši – obětavá služba lidu

Pamětník Antonín Pospíšil - dobová fotografie z gymnázia.
Pamětník Antonín Pospíšil - dobová fotografie z gymnázia.
zdroj: archiv pamětníka

Antonín Pospíšil se narodil 14. září 1925 v Horních Nětčicích. Válku prožil na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, které však bylo několikrát zavřeno a přemístěno. V roce 1944 byl Antonín se spolužáky totálně nasazen do továrny Sigmund-Chema Lutín. Po válce nastoupil do semináře v Olomouci a studoval na teologické fakultě. Stal se jedním z posledních vysvěcených kněží z tohoto semináře, než ho komunisté v roce 1950 i s teologickou fakultou zrušili. Dlouhých čtyřicet měsíců sloužil pamětník za velice těžkých podmínek u Pomocných technických praporů. Po propuštění byl přidělen do své první farnosti Újezdec u Luhačovic, ale protože byl politicky nepohodlný, během krátké doby ho přemístili do Nivnice, dále do Štípy, Uherského Hradiště a Vsetína. V Uherském Hradišti ho začala sledovat a vyslýchat Státní bezpečnost. Ve Vsetíně tyto výslechy pokračovaly pro jeho členství ve Společenství, jehož 23 členů bylo v roce 1961 odsouzeno do vězení. Antonín přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a pět let pracoval v Rožnově pod Radhoštěm v papírnách. V roce 1967 mohl zase působit jako kněz ve farnosti Hranice, kde během pražského jara založil scholu a skautský oddíl. Brzy ho znovu přeložili, a to do Andělské Hory, kde působil devět let, opravil řadu kostelů a duchovně formoval mládež. Opět musel odejít, tentokrát do Postřelmova a zakrátko do Dlouhomilova. Ani tam dlouho nezůstal a v roce 1980 se dostal do Dolan, kde působil jako farář i pro několik sousedních farností až do roku 1992 a během tohoto období opravoval místní kostely a fary. Pokračoval i v nedaleké farnosti Jívová, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2005. Papež Benedikt XVI. jmenoval Antonína Pospíšila v roce 2010 kaplanem Jeho Svatosti. Ve svých 93 letech žije v Brně-Žabovřeskách.