Ing. Jan Pořízek

* 1958

  • „Někdy v osmé třídě, psal se rok 1972, a jak jsme šli na tělocvik, tak mně děcka, to byly takové bílé tenisky, to jsme všichni nosili stejné, bílé tenisky plátěné, a tak mně je popsali a napsali tam: ‚chvála Kristu, ave Maria, amen‘, udělali tam kříže na těch teniskách před tělocvikem. Já jsem si to vzal na tělocvik, hrozně jsem se cítil dotčenej. Vzpomínám, že kantor mě vůbec, nevím, jestli můžu říct jeho jméno, on pak byl ředitelem, a dokonce krajským školním inspektorem, ale vůbec mě nepodržel. Ještě se tomu smál: ‚No však co?‘ Byl jsem z toho strašně špatnej, že mně to tam napsali a posmívali se mně. To jsem byl předseda třídy. Já jsem to zanesl panu farářovi, protože jsem ministroval, a on říkal: ‚Jene, ty tenisky mně dej, já si to tady schovám, já si to dám do sakristie a to tady prostě bude, protože to je velké svědectví.‘“

  • „V osmdesátým devátým jsem se dostal na ustavující sněm nebo setkání, které bylo v Brně v pavilonu A, už to bylo někdy v prosinci. Když jsem tam viděl ty staříky, jak jsou nadšení, tak jsem si říkal, to je úžasný, do toho du, prostě du, du, du, za každou cenu. Nakonec se všichni postavili, zvedli ruku a zpívala se skautská hymna a já jsem zjistil, že neznám ani slovo z té skautské hymny. Tak jsem se styděl, otevíral jsem pusu, aby to nikdo nepoznal a říkal jsem si, že toto prostě musím dohnat.“

  • „Chtěli mě zlomit, ne zlomit, ale chtěli, abych dostal konečně strach. Úplně si hráli na opravdové vězení, protože jsem tam dostal dvě deky, takový ty kousavý. Přes den jsem tam byl, nesměl jsem sedět, ležet, to nešlo, nebylo na čem, jenom pocházet. Každou hodinu se na mě dívali, bylo tam pološero a v noci to bylo tak, že jsme museli sundat pásek z gatí, abysme se neoběsili, boty a pustili na nás dvoustovku žárovku.“

  • „Od pětasedmdesátého jsem hrál ve Sloupě na varhany, všecky svatby, všecky pohřby, všecky mše. To bylo právě to, že když jsem byl na vysoké škole, tak mě samozřejmě kontaktovala Státní bezpečnost. Přijeli k nám do Vavřince, představili se a vykládali si s našima a jenom tak jako o počasí. Já jsem přišel domů a tady na tebe čekají, mamka ta byla tak vyplašená, že jsem ji tak v životě neviděl, normálně v ní by se krve nedořezal. Přijel estébák a řekl: Poslouchejte, soudruhu, vy hrajete na varhany, jste tam furt, tak my bysme potřebovali informace, kolik tam chodí lidí, odkud tam jezdí autobusy a kolik je tam ministrantů. Do dneška si vzpomínám, že najednou jsem se prostě nebál, normálně jsem se fakt nebál. ‚Nezlobte se, já nemám důvod, sežeňte si někoho jinýho. Toto prostě ode mě neuslyšíte.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Blansko, 02.11.2021

    (audio)
    délka: 02:01:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svěř Pánu svou cestu a spolehni se na něho

Jan Pořízek, absolventské tablo LŠU Blansko v roce 1974, obor klavír
Jan Pořízek, absolventské tablo LŠU Blansko v roce 1974, obor klavír
zdroj: Archiv pamětníka

Jan „Bobr“ Pořízek se narodil 25. ledna 1958 jako prvorozený syn rodičům Ludmile a Janovi Pořízkovým ve vesnici Vavřinec v Moravském krasu. Prarodiče vlastnili před rokem 1948 řeznictví, celá rodina byla věřící, a proto se nemohl dostat na gymnázium ani vysokou školu a studovat humanitní obory. Mamince zakázali vykonávat práci učitelky na ZŠ a chtěli ji dohnat až na psychiatrii. Rok 1968 prožíval jako desetiletý kluk velice intenzivně a během normalizace byl ve škole terčem posměchu pro své náboženské přesvědčení. Nakonec se mu podařilo vystudovat Střední průmyslovou školu v Jedovnicích a po maturitě v roce 1977 se neúspěšně hlásil na studium do Lipska. Krátce pracoval v podniku Metra Blansko a poté se s mnohem lepším posudkem dostal do Brna na Stavební fakultu, obor Ocelové konstrukce, kde se ve čtvrtém ročníku zaměřil na konstrukce dřevěné. V poutním kostele ve Sloupě působil jako varhaník, proto ho navštívil příslušník StB a chtěl, aby hlásil, co se v kostele děje a kdo ho navštěvuje. Spolupráci rezolutně odmítl. Během základní vojenské služby se kvůli poslechu zahraničních stanic a držení zakázané náboženské literatury dostal do vojenského vězení, kde tři dny prožil v izolaci a strachu. I přes vysokoškolský titul se pak musel spokojit s pracovní pozicí zámečníka v nejnižší platové třídě. Později pracoval v Dřevařských závodech, projektoval např. vyhořelou pilu v Rájci-Jestřebí. V roce 1985 se oženil s Jaroslavou Blahovou, kterou poznal při organizování táborů ROH, kde byli oba jako vedoucí. Společně vychovali tři děti – Annu (nar. 1986), Víta (nar. 1989) a Jana (nar. 1995). Revoluční události roku 1989 prožíval v Blansku. Vylepoval plakáty a 26. listopadu se osobně zúčastnil slavnosti svatořečení Anežky České ve Svatovítské katedrále a velké manifestace na Letenské pláni. Pracoval jako vedoucí stavebního úřadu v Blansku a později jako učitel na středních školách. Po revoluci se velice aktivně zapojil do obnovy skautské organizace, založil oddíl, potom i skautské křesťanské středisko Světla, kterému se i se svou ženou věnuje dodnes (rok 2021).