„Manžel měl sestru, která se už narodila v Praze. A ta pracovala v odboji. Užili jsme si s ní jen samou legraci. Měla letáky. Když ji potom někdo pronásledoval, doma s nimi ucpala záchod. Byly z toho velké nepříjemnosti, protože se musel volat instalatér a ten vlastně přišel na letáky. Nebo šla s kolegyní, se kterou ty letáky roznášela, a koupily si kyselé okurky. Měla rukavici. Papír s okurkou prosákl. Když přišla domů, měla ruce modré až skoro černé. Babička jí hned nafackovala, protože si myslela, že ji už zavolali na policii a že tam musela dělat otisky prstů. Ale ono to bylo od okurek.“
„Divadla byla vždycky plná, protože lidé dychtili po všem. I když vše bylo pod velkou kontrolou. Cenzura byla přísná, ale vždycky koukali, jestli bude nějaký náznak, pohled, vtípek, který ten herec se nějak podívá, něco řekne. Prostě, jestli bude nějaká ta švejkovina. Diváci hrozně čekali, co se tam dostane do hry.“
„Nálety byly. Někdy jen přelety, někdy nálety. Ale nejhorší byly sirény. Já jsem měla sirénu přímo proti oknu do bytu na domě přes ulici. Kvůli tomu jsem porodila v osmém měsíci, protože ten zvuk, to bylo něco hrozného. Rodila jsem v Nemocnici Na Bulovce. To bylo taky velice nepříjemné. Jakmile začalo houkat, už jsme musely do zdviže. Sestry pochytaly miminka do náručí nebo je naložily na vozíky a jelo se dolů do krytu. Když odhoukali, zase se jelo nahoru. To byl konec války a nálety byly velice časté.“
Anna Pokorná-Žďárská se narodila 19. srpna 1921 v Praze. Za protektorátu pracovala ve fotografickém ateliéru Balzar v Praze, do kterého se chodily fotografovat známé osobnosti, ale také nacističtí důstojníci. Hrála amatérské divadlo, psala scénáře, znala se s řadou významných umělců. Její rodina byla zapojena do protinacistického odboje a někteří příbuzní skončili v koncentračních táborech. Po válce dostudovala vysokou školu, kterou za protektorátu musela přerušit. Živila se jako učitelka jazyků. Narodila se jí jediná dcera, která musela v dětství kvůli problémům se srdcem podstoupit náročnou operaci. Její muž měl problémy v práci, protože vyjadřoval svůj nesouhlas s komunistickým režimem. Z místa statistika musel odejít na stavbu a poté pracoval i jako řidič tramvaje.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
