„Dojeli jsme do Budějic. Nesnášel jsem vlak, sestra taky ne. A teď nás předvolali a postavili takhle před stůl. Otec říkal: ‚Hele, ty si stoupneš přede mě a až tě štípnu do zadku, tak začneš brečet.‘ Už jsem brečel málem před tím. Z počátku byl rozhovor takový normální poklidný – milostivá paní, vážený pane. No a pak se to hrotilo a otec mě štípnul. Jak na to přišli takovouhle chytrou lest, to nevím. Tak jsem začal brečet, otec věděl, že se sestra přidá. A pokračovat v přesvědčování teda nešlo. Mám k dispozici sedm výzev: Dostavte se dne toho a toho dne do Budějovic. Naši rodiče to dokázali vždycky nějakým způsobem ovlivnit, že jsme víckrát do Budějovic nejeli.“
„Osvobození jsem prožil hodně intenzivně. Po silnici Budějice-Krumlov utíkali lidé, strašné množství. A jednoho krásného dne někdo kdesi v dáli zakřičel: ‚Rusáci jdou!‘ Ano a tyhle lidé, co utíkali, to byli vojáci, to byli starci, stařeny s dětmi, ranění, auta, vozy i tanky a já nevím co všechno. A když to dorazilo to ‚Rusové jdou!‘, tak jsem byl u prarodičů. Ti bydleli na levé straně silnice, my, tatínek s maminkou a my jsme bydleli na pravé. No a tyhle A ti už tak vyčerpaní lidé už tak vyčerpaný ještě ze sebe vymáčkli ze sebe to poslední. A to byly to scény, který jsou trošičku napodobený někdy někde v nějakém filmu. Bylo to dramatické. Pamatuju si, že na jeden trén –, to byl vojenský vůz tažený koňmi a, kočím., ¨Koně byly ve formě a na vůz se chtěl pověsit jeden zajatec, který měl nohu v sádře. Kočí tlouk koně a toho nebožáka, který se chtěl přivěsit. Nepřicházelo v úvahu, abych se dostal do tmy přes silnici. Tak jsme se domlouvali, že já budu spát u babičky. Dramatická scéna. Druhý den jsem se vzbudil, na silnici absolutní klid, nikde stopy po nějakém lidském tvorovi. Ale stoky byly plný.“
„Z útěku z Krumlova si toho moc nepamatuji, snad mi bylo tři a půl roku. Ale mám před sebou takový záběr, kdy sedí skupina lidí v podkrovní místnosti a cítil jsem zápach. Ten pach bych poznal i nyní, byla to nemytá těla. To byla jediná vzpomínka. Vím, co vyprávěla maminka a otec. Smutná věc byla, že víc Němců utíkalo před nacismem, před Hitlerem – báli se ho. Byli jiného politického přesvědčení. A když utíkali z Krumlova Němci jiného smýšlení, tak je v Budějovicích posílali zpátky zase do rukou Němců.“
Z usměvavých tváří amerických vojáků vyzařovalo: My jsme přečkali válku
Jan Pils se narodil 30. března 1935 v Českém Krumlově. Jeho matka byla německé národnosti, otec Čech, a tak se rodině v předválečném a válečném období nevyhnuly národnostní problémy. Po podpisu Mnichovské dohody se rodina z Českého Krumlova odstěhovala, ale na konci války se vrátili. Na jaře roku 1945 Jan intenzivně vnímal proudy prchajících Němců i příjezd americké armády. Celý život pracoval jako zubní technik.
