Růžena Petrášová

* 1926

  • „Já jsem se třináctého vdávala a Růža se čtrnáctého, druhý den, narodila. Manžela jsem šla doprovodit na nádraží v Budějovicích, v Lannově třídě – to je široká třída v Budějovicích, vede k nádraží. A po té Lannovce, když jsem šla zpátky, mě začalo žrát – říkala jsem, že mě žere v břiše. Tak jsem se vždycky zastavila, dala nohy křížem, přestalo to, tak jsem zase šla. Přišla jsem domů a říkám: 'Mami, mě bolí v zádech.' Mamince se to nelíbilo a říkala: 'Víš co, jdi to říct porodní bábě.' Ještě mě poslala v Budějovicích, ale to nebylo daleko, asi o čtyři domy. A ona mi řekla: 'Ty myslíš, děvečko, že už to bude? A já té porodní bábě řekla: 'Já se v tom nevyznám, mě žere v břiše.' – 'Tak jdi pomalu domů.' Jenže vzápětí byla za mnou. A já se hrabala na postel. 'Musíš si lehnout, musíš si lehnout,' no sedmnáctiletá holka. Ona mě vzala rukou pod nohy, teď jí to nějak, já jsem dopadla a teď vylítla dcera.“

  • „Druhý den jsem se hned stěhovala k manželovým rodičům na vesnici do Zubčic, nebylo to daleko od Velešína. A tam bylo šest Američanů ubytovaných jako vojáci. 'Ježíšmarjá, Růžo, tady jsou vojáci,' maminka se hrozila – vždyť jsem byla osmnáctiletá mladá holka! Přišli tři, uměli německy, já taky, jinak jsem jim nerozuměla. Přišli do kuchyně, já jsem pomáhala vařit mamince. Rozvázali mi zástěru, tak se mnou laškovali, dcerku nosili, ta se jich držela za vlasy, na ramenou skákali po dvoře, asi měli také děti, ti Američani. Vycházeli jsme dobře a pak tam bylo deset černoušků!“

  • „Rusáci nestáli za nic. Tenkrát mě chtěli znásilnit na té lavičce, ještěže šli staří manželé, já tam byla s kočárem. Jeden už mě trhal, rozepínal, a ten pán měl kapsičku v košili a chtěl zapískat a ono by přišlo to komando. Oni by s nimi, oni to po městě hlásili tlampači, oni by je byli zastřelili. To jsem zase nechtěla, já ho prosila. To jsem nechtěla vůbec vidět, aby je kvůli mně zastřelili. A oni když to viděli, tak utekli, já byla ráda.“

  • „28. září na Václava jsme odtamtud odcházeli, protože jako sousedi v Krumlově jsme měli státní policii, a ti na nás dost drželi a říkali, že Krumlov bude zabraný a že až oni utečou, že my máme taky. Jenže tatínek přišel z Německa, tam to bylo zase jiné, byl tam na práci. Tak nás hned zabalil, věci do pytlů, peřiny, měli jsme to všechno připravené. A opravdu, v září na Václava jsme utíkali tedy, my na vlak a státní policie, co s námi bydlela jako sousedi, ti nám to dali na vůz, ty peřiny, bylo to v pytlích připravené, a v Budějovicích nám to složili na nádraží. Tam když jsme přijeli, dodnes jsou v Českých Budějovicích dvě velké haly, jedna nástupní, jedna výstupní, tam bylo tolik národa, válelo se to tam po zemi, každý s ranci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 31.03.2022

    (audio)
    délka: 01:38:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rusáci nestáli za nic. Po válce mě chtěli znásilnit v parku

Růžena Petrášová při natáčení rozhovoru, březen 2022
Růžena Petrášová při natáčení rozhovoru, březen 2022
zdroj: Markéta Bernatt-Reszczyńská

Narodila se 10. dubna 1926 v Českém Krumlově rodičům Kateřině a Josefu Kovářovým. Maminka vařila na faře a tatínek pracoval v papírně, měla o tři roky staršího bratra Josefa. Žili v bytě s babičkou Růženou z maminčiny strany, která se starala o domácnost. Rodina se měla dobře až do záboru pohraničí v říjnu 1938, kdy se Český Krumlov ocitl v Německé říši. Díky varování sousedů odjeli z Českého Krumlova do Českých Budějovic vlakem před záborem Sudet na sv. Václava 28. září 1938. Na jejich vlak už tehdy Němci stříleli. V Českých Budějovicích našli byt v Nové ulici, pamětnice zde chodila do školy, kterou musela ukončit ve 4. ročníku měšťanky, protože školu zabrali Němci. Poté šla do učení na švadlenu do místního salonu. V 17 letech se seznámila s kamarádem bratra, vojákem vládního vojska, za kterého se vdala den před narozením dcery v květnu 1944. Po válce se ji v Českých Budějovicích v parku pokusili znásilnit dva ruští vojáci, odjela proto k manželovým rodičům do Zubčic u Velešína. V jejich stodole bylo ubytováno šest amerických vojáků, kteří se k ní chovali slušně. Po válce se s manželem přestěhovali do Týna u Sokolova, kde se její manžel jako voják stal předsedou národního výboru. Po čase byl přeložen do Liberce, kde rodina našla nový domov. Pamětnice se věnovala šití v domácnosti a vychovávala dceru Růženu a syna Bohumila. V roce 1971 ovdověla a znovu se neprovdala. V roce 2022 žila v Liberci v Domě seniorů ve čtvrti Františkov.