Carole Paris

„Vtipné je, musím říct, že při první návštěvě jsem měla dvě igelitky s knížkami, Svědectví a různé věci. Samozřejmě jsem zabloudila, na Jižním Městě jsem nemohla najít ten byt, kde bydleli ti lidi. Mně pomohl policajt. Přišel a viděl, že jsem úplně ztracená, to bylo asi v šest večer, tma, a tak jsem mu říkala adresu. Ale on chtěl jméno těch lidí, a jelikož jsem byla úplně naivní, tak jsem si říkala, že když řeknu jméno, ten to bude vědět, čapne mě a zavře. Tak jsem to jméno nechtěla říct, protože jsem říkala, že to nevím přesně, jen adresu. On to hledal se mnou, byl moc příjemný, byl to normální policista, žádný estébák, ale já jsem se necítila vůbec dobře, pořád chtěl nosit ty igelitky. Já jsem říkala: ,Ne, já to budu nosit, to jsou dárky pro děti.‘ On mě doprovodil až k tomu bytu. Když tahle kamarádka, to byla Ivanka Hyblerová, když otevřela dveře, tak úplně ztuhla, jak viděla, že tam stojí policista s nějakou absolutně neznámou ženskou. Tak jsem si říkala, co mám dělat, a najednou mě napadlo, že ona mluví trošku francouzsky, proto mě poslali k ní. Tak jsem jí říkala francouzsky: ,Ahoj Ivanko, tady je sestřenice, já ti posílám dárek pro děti od strejdy Pavla.‘ To byl Tigrid, samozřejmě. Ona to hned pochopila, takže: ,Děkuji, ahoj,‘ objímala mě. Naprosto šílené divadlo, ten policista se ptal, jestli je to v pořádku, a ona: ,Ano, ano, v pořádku, na shledanou.‘ Bum, zabouchla dveře a vlastně my jsme se neznaly, ale pak jsme se tak válely smíchy. Musím říct, že to byl docela dobrý začátek. Nevěděla jsem, co mám říct, tak mě napadl dárek od strejdy Pavla.“

„Pak v létě jsem přijela znovu, na takzvanou letní školu pro studenty, když se člověk učil česky. To byly letní školy na univerzitě, stipendium na měsíc. V létě jsem se tam dostala na celý srpen. Tak my jsme se znovu viděli a já jsem mu nabídla: ,Já ti pomůžu ven, jestli chceš.‘ Už nemohl bydlet u nikoho, protože byl profláknutý, abych tak řekla, každý to věděl, ti známí a chartisti začínali mít taky problémy, byli hlídaní, protože věděli, že se objeví, takže to začínalo být i mezi nimi nepříjemné. Takže jsem říkala: ,Já to zkusím, já ti pomůžu se dostat ven.‘ Na začátku nechtěl, pak přemýšlel a řekl: ,Tak jo. Jestli se ti to povede, já to zkusím. Už to tady dlouho nevydržím, mě zavřou. Nebo ostatní budou mít problémy.‘ Protože když bydlel u někoho, mohl mít problémy. Takže jsem začala ve Francii hledat, jak ho dostat ven.“