„Abyste pochopili, jaká byla touha Řeků vrátit se domů, tak můj otec dlouho umíral. Nerad na to vzpomínám, protože byl hodně nemocný, už potom nemohl chodit, takže byl jenom upoután na lůžko. A jeho snem bylo, aby ho někdo dovezl aspoň do Řecka. On říkal: ‚Abych políbil tu zemi a umřel.‘ To je prostě to pouto.“
„Vidnava byla opravdu místem řeckých invalidů, kde byla většina lidí slepých, bez rukou, bez nohou. A viděl jsem člověka, který byl na vozíčku, byl bez nohou, bez ruky a slepý. A ten člověk zpíval. Já jsem ho slyšel zpívat. Já říkám: ‚Co já v tom životě nedokážu, když mám všechno?‘“
„A já říkám: ‚Babičko, mohla bys mi něco říct z té doby, kdy vás vyháněli?‘ A ona říká: ‚Ano, ale už to jsou jenom takové vzpomínky. Mně byly čtyři roky, a když nás stříleli, když nás Turci vraždili, tak já jsem přežila právě díky mojí babičce, která, když ji střelili, tak ona spadla na mě.‘ A pak přišla válka a zemřel můj syn, pak přišla občanská válka a zemřel další syn.‘ A já se na ni tak dívám a říkám: ‚Babičko, a jak můžeš zpívat, když jsi toho tolik prožila?‘ A ona mi říká: ‚Vidíš to? A proč zpíváš ty a hraješ, když nežiješ tady a žiješ tam daleko? Už to chápeš? To je ta bolest, kterou máš, a to je taky to jediné, co nám nikdo nikdy nevezme.‘ A na tuhle babičku rád vzpomínám, já ji mám v srdci jako svou babičku, protože pak mi psali, že po nějaké době zemřela. A tady tohle je, myslím, nám dané. Je to to, o čem chcete mluvit. Ale tu bolest měli ti moji rodiče. Já tvrdím, a manželka to říká taky, říká: ‚Ty jsi bohužel převzal tu bolest.‘“
Alexander Papageorgiu se narodil 27. května 1958 ve Vidnavě na Jesenicku řeckým rodičům, kteří uprchli do Československa po prohrané řecké občanské válce. Jeho otec Panajotis Papageorgiu byl vyšším důstojníkem Demokratické armády Řecka a utrpěl těžká zranění. Matka Sofia se také zapojila do partyzánských bojů. Rodiče trpěli zdravotními problémy a steskem po domově. Alexander se vyučil elektrikářem a pracoval v různých podnicích. Zapojil se do sametové revoluce v roce 1989 jako člen Občanského fóra. Až počátkem devadesátých let se poprvé podíval do Řecka, kde stále žili jeho příbuzní. V době natáčení, v roce 2025, žil v Javorníku, byl aktivní v řecké obci a udržoval tradice svých předků. Snaží se předávat řeckou kulturu svým dětem a vnukům, například hraje na gajdy a vystupuje s tanečním souborem Evros.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
