Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Odstrčilík (* 1929)

• narozen 9. prosince 1929 v Horní Lapači

• vyučil se holičem

• provozoval s bratrem oficínu, kam se chodili stříhat a holit partyzáni

• svědkem dramatických událostí ve dnech osvobození

• po válce se stal řidičem autobusu

Život za protektorátu na hranicích Hané a Valašska nebyl mnohdy nijak snadný. Poslední půlrok druhé světové války se v kraji začaly objevovat partyzánské skupiny, které po Slovenském národním povstání na podzim roku 1944 přešly na Moravu a napojily se na síť domácích odbojářů. Zkraje roku 1945 zaklepali partyzáni i na dveře rodného domku Josefa Odstrčilíka (*1929) v Horní Lapači nedaleko Holešova.

Lesy a dědiny plné odbojářů

Josef vyrůstal ve skromných poměrech. Jeho otec se živil jako zedník a za prací jezdíval do Zlína. V roce 1942 ale na následky otravy krve po operaci zemřel. Po vzoru nejstaršího bratra Františka se Josef v Holešově vyučil holičem a s bratrem pak o víkendech otvírali domácí oficínu. Někdy v té době se také k Odstrčilíkovým, kam se chodila podle slov pamětníka stříhat a holit celá vesnice, vypravili František Fuksa a Nikolaj Grivačevskij. Tito vedoucí členové 6. oddílu 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky[1] – válečný zajatec Nikolaj [2] a lapačský rodák František, operovali v prostoru Horní Lapače a blízkých obcí přibližně od února roku 1945. Podíleli se na řadě přepadů a zprvu kooperovali i s oddílem Fedor. Jako úkryty používaly tyto skupiny například i vykopané bunkry v okolních lesích Na Hrachuli, Čertově hrázi nebo v Perníkářské, i dál v sousedství Zlína v Rackové a Mlacové. Postupně se oddíl Nikolaj (jinde uváděn pod jménem Horní Lapač) stal samostatnou jednotkou bez vyššího velení D. B. Murzina nebo I. P. Stěpanova.

Členové skupiny byli odkázáni na pomoc řady spojek, informátorů a živitelů. Za podporu partyzánům a poskytnutí azylu ale visela nad občany protektorátu hrozba trestu smrti nebo vězení. Ačkoliv „partyzánské vesnice“ držely při sobě, většinou se přece jen našel někdo, kdo rodiny spojené s odbojáři udal. Tento osud již dříve neminul ani rodinu Františka Fuksy. Matka, otčím i nevlastní bratr skončili kvůli předchozí Františkově odbojové činnosti (odb. skupina Volající hory) ve vězení.

Když Josef vzpomíná na své první setkání s partyzány, vypráví: „Do půlnoci jsme holili, stříhali a oni byli schovaní přes cestu u Vaňharů v zahrádce. A jak se u nás zhaslo, tak věděli, že už tam nikdo není. Tak přišli a mlátili na dveře. My jsme ještě nadávali: ‚Však sakra lidi vědí, dokdy holíme.‘ No ale otevřeme a to byl ten Nikolaj, ruský partyzán, a s ním Franta Fuksů. (...) Vzali jsme je dál do chalupy. Kvéry, samopaly naházeli v síni do rohu a šli do kuchyně, protože ten Fuksa to u nás znal. Chodíval se k nám holit předtím, než se stal partyzánem. Napřed jsme si s nimi museli sednout, já i brácha, a něco s nimi pojíst. Vytáhli ovar a teprve pak jsme je mohli ostříhat a oholit.“ Do konce války se k bratrům Odstrčilíkovým přišli ostříhat ještě několikrát.

Umučený Antonín Páleníček

Od března do dubna roku 1945 aktivita partyzánů obecně na mnoha místech na Moravě gradovala. Spolu s ní ale sílily i německé odvetné akce a přepady za pomoci konfidentů gestapa v řadách samotných partyzánů. Odehrála se řada tragédií – na Ploštině, v Prlově, Salaši u Velehradu, Leskovci a jinde. Mnohde bylo v průběhu doby působení partyzánských jednotek vyhlašováno stanné právo. To byl i případ okolí Horní Lapače. Na tu dobu vzpomíná Josef v souvislosti se zatčením a smrtí Antonína Páleníčka ze Žeranovic, člena Fuksovy skupiny.

Během návratu z návštěvy za bratrem Františkem uvězněným v Olomouci byli Josef s matkou zastaveni německou hlídkou, protože už platil zákaz vycházení. Jelikož vyrazili toho dne časně ráno a celý den neměli zprávy o tom, co se v obci noc předtím dělo, unikla jim informace o přestřelce mezi partyzány a německou posádkou. „Jak jsme docházeli k té naší silnici, že už jsme měli odbočit, tak jsme najednou uslyšeli: ‚Halt! Halt!‘ To jsem věděl, co to znamená. V Žeranovicích jsme se museli učit německy. Tak ve mně hrklo, že někdo vyzradil, že se k nám chodí holit partyzáni. Ale asi to nebyla pravda, protože přišli dva Němci, tenkrát nebylo v dědině žádné světlo, vytáhli baterku a domlouvali jsme se. Ukazovali jsme jim, že jdeme spát tam do chalupy, tož nás pustili, což byl zázrak. Kdyby nás odstřelili, ani bychom nevěděli, kvůli čemu,“ říká pamětník.

Ke střetu německé policie a oddílu Františka Fuksy došlo v noci z 28. na 29. dubna 1945, když se vraceli z úspěšného přepadu četnické stanice v Kostelci u Holešova. Během přestřelky v Horní Lapači byl vážně zraněn člen partyzánské skupiny Antonín Páleníček. Během noci, kdy se schoval v poli, se mu podařilo zlikvidovat jeho doklady a poté, co ho objevila německá rojnice, byl před lapačským hostincem krutě vyslýchán a mučen, aby prozradil totožnost a udal své druhy. Jelikož nelidskému nátlaku odolal, bylo poté rozhodnuto o jeho převozu do Fryštáku. Cestou však zemřel. Jeho zubožené tělo, které nevydrželo bití, bylo pak po celý den vystaveno v provizorní rakvi v průjezdu fryštácké radnice. Zde ho viděl i pamětník Miroslav Ticháček, člen oddílu Fedor, který 5. května 1945 jen o fous unikl popravě.

Takové štěstí se ale bohužel vyhnulo ještě řadě lidí, kteří v posledních dnech druhé světové války nešťastně zemřeli. Josef si vzpomíná na dvě jména členů oddílu Nikolaj, který se poslední měsíc ukrýval u Mlacové před Zlínem. Během přesunu skupiny byli dva členové u Rackové 4. května zajati a o den později popraveni. „Franta Štěpaník a Láďa Čapáků. (...) Šli zpátky do Rackové a skoro do rána byli v hasičské zbrojnici, kde je [Němci] vyslýchali a mlátili. Ráno je vedli k hájence, jak se jede na Mlacovou. Tam si museli vykopat hroby,“ líčí Josef a připojuje ještě jednu vzpomínku:

„Antonín Dohnal od nás vlastnil takový menší autobus pro 30 až 35 lidí. Tím za Německa vozil k Baťovi zaměstnance, Holešov – Zlín. A já toho Tondu, co měl autobus, chodil k němu domů holit a stříhat. No a teď došla zpráva, že nějací dva z Horního jsou tam u hájenky zastřelení a pochovaní. Tak Tonda Dohnalů vzal autobus, chlapy a jeli tam. Vykopali je a dovezli na Horní. Vzpomínám si, že jsem tam do toho autobusu vlezl a u Franty Štěpaníka jsem viděl, že měl tady tu ruku probodnutou.“

To už bylo po válce, 6. května prošla armáda osvoboditelů od Fryštáku Horní Lapačí až do Holešova.

Cesta od holení k řízení autobusu

Po válce Josef ještě nějaký čas provozoval své řemeslo. Přesunul se do Mysločovic, kde mu známý nabídl využít prostory holičství po svém otci a dojížděl i do okolních obcí. Při jednom pozdním návratu v lese u Hostišové, kde se za války ukrývala řada partyzánů a kam byli například shozeni výsadkáři operace Clay, se na něj bez varování snesla střelba: „Vracel jsem se vždycky po půlnoci. Nevím, jestli to byli ti, co se jim říkalo banderovci. Protože to byli vojáci, co ani nevěděli, že už je po válce. (...) A jak já jel, tak to kolo rachotilo a asi jsem je probudil. To byla taková kanonáda! Ráno jsem řekl Mirkovi ať se nezlobí, ale dnešním dnem končím.“

Po této zkušenosti se Josef rozhodl pro změnu zaměstnání a našel si práci v dopravě. Zprvu svážel americkým vojenským Dodgem Baťovy zaměstnance do Zlína, později přesedlal na skutečný autobus a nakonec strávil celý život prací pro ČSAD Holešov.

 

[1] Hrošová, Marie: Na každém kroku boj, Vsetín 2012, s.119.

[2] V článku Jana Dúbravčíka pro Holešovsko 16/2010 je Nikolaj nazýván Gryvoryčevskij, J. Dúbravčík oddíl vyděluje z brigády Jana Žižky a uvádí, že se jim dostalo až dodatečného začlenění. Uvádí také, že Fuksa byl již dříve členem skupiny Volající hory a Zelený Kádr a jeho skupinu nazývá „Horní lapač“, nikoliv Nikolaj.