Petr Novotný

„Potom jsme se (s kapelou Křečový žíly – pozn. ed.) účastnili různých undergroundových festivalů i jinde po republice a organizovali jsme tady v Brodě festivaly, které jsme nazvali Pod tou strážní věží. Bylo to tady kousek od Havlíčkova Brodu v místě, kde bydlela moje babička, je tam takový lom. Můj děda byl stavební inženýr, měl firmu a stavěl po republice železniční tunely. V roce 1948 mu to sebrali a naše rodina tady skončila, to byla jeho poslední akce, stavba tunelu od Havlíčkova Brodu směrem na Brno. Elektriku jsme natáhli asi 300–400 m z té chaloupky prodlužovačkami až do lomu a tam jsme dělali tu produkci. Vyvrcholením byl festival v roce 1986. Tenkrát probíhaly festivaly na Lipnici a my jsme pod rouškou Lipnice udělali tenhle undergroundový festival, takže máničky, které jezdily na Lipnici (všichni jsme měli dlouhé vlasy na protest proti režimu), přijely sem, asi 200–300 lidí. Státní bezpečnosti to tenkrát uniklo a měli z toho polízanici. My teda taky, ale hlavně ti estébáci tady v Brodě.“

„Měli jsme hudební skupinu Křečový žíly, měli jsme dokonce vystoupení tady v Brodě, to mi bylo asi šestnáct. První vystoupení jsme tedy měli v kočárkárně u nás v paneláku. Tenkrát se tam sešly děti z bytovky, jedna taková drbna, paní Krejčová, která si to nenechala ujít, pak naši kamarádi hokejisti, kteří to později dotáhli až do reprezentace. A byli naším prvním koncertem nadšení. My jsme spíš kolem sebe udělali takové haló, takový humbuk. A tak nás pozvali svazáci na vystoupení v místním klubu, kde jsme měli první oficiální koncert, bez jakýchkoli přehrávek. Asi po třech písničkách nám ale odpojili elektriku a zakázali další produkci. My jsme tedy pokračovali dál, protože jsme měli akustickou kytaru, bicí byly taky slyšet a zpěvák byl hodně hlasitý, takže jsme v podstatě koncert dokončili. Na základě toho jsme se stali docela populární. Nikdo nás pořádně ani neslyšel a už běžely různé fámy, že je tady skupina Křečový žíly.“

„Ten estébák bydlel ob tři baráky nad náma. Vždycky když jsem šel na autobus, tak jsem na něj pravidelně narazil. Vždycky jsem ho potkával. Pro mě to bylo nepříjemný, potom se objevil ve škole a tam řešil něco s ředitelem, pak si mě ředitel pozval na kobereček. Nebylo to příjemný. Nebylo to nic, ale jen to, že už jste v kontaktu s někým, kdo vás pořád hlídá a jde po vás, tak to bylo nehezký.“

„A pak jsme přijeli do ,Borové' a tam to bylo plný policajtů. Uniformovanejch a neuniformovanejch a oni měli tenkrát takový kamerky. To musí bejt někde zaznamenaný, teď nevím, jestli ty archivy jsou zlikvidovaný nebo nejsou. A to si pamatuju, že měli takový kožený kabele a tajdle byla ta čočka, a oni to snímali, nenápadně. Né že by to natáčeli viditelně, ale měli tyhle kabelky a natáčeli si všechny ty lidi, co tam byli. Vrtulník tam lítal nad náma, ale lidi došli do Havlíčkovy Borový a tam se to nějakým způsobem rozešlo. Já jsem přijel do ,Borový', tam jsem chvilku byl, a pak jsme se ještě vraceli s Tomášem Holendou. Samozřejmě vyjíždím z Borové a první, co bylo, tak nás zastavili a prohledali nám auto. Hledali ty podpisový archy, ty už jsme měli v podstatě z krku. To už nenašli.“

„A potom bylo vyhlášení vítězů. Vyhlášení probíhalo na olympijským stadiónu v Grenóblu, a jak koukám, jak tam vlaje ta česká vlajka, tak si tak řikám: ,Vždyť já jsem tady vlastně jako reprezentant České republiky.' Mně to došlo až tam, že jsem tam za Českou republiku, když tam vlály ty vlajky různých národů a mezi nima ta česká vlajka. Pak jsem si uvědomil, že jsem druhej Čech po Raškovi, kterej přebírá medaili na tady tom olympijským stadiónu, protože Jiří Raška tam dominoval ve skoku dalekým, na lyžích a po tom jsem po letech přebíral tu medaili.“

„Chytli tam nějakou holku a začali ji prostě mlátit (příslušníci StB – dodatek editora), tak jsem šel, co dělá ten policajt, a samozřejmě se hned pustili do mě. Teď mě tím obuškem mlátil přes aktovku a mě to nebolelo. Sebrali mě, sebrali tu holku, odvezli nás do místní školy, kde měli základnu. Tam probíhal výslech, takovej ten odkud jsem a co tam dělám a že jsem byl na toho příslušníka hrubej a že jsem kladl odpor. A já povídám, jakej odpor?! Já jsem jen stál a ten příslušník do mě mlátil, já se snažil zastat té slečny, co tam byla, aby ji nechali bejt, že ji docela brutálním způsobem začali mlátit. Já jsem tenkrát tou dobou četl Dostojevskýho a Tolstýho a teď já byl ještě samozřejmě takovej provokatér, takže jsem na ně mluvil spisovně, a to je ještě víc přivádělo k nepříčetnosti, takže mě tam řezali obuškama přes záda a to už jsem měl aktovku pryč. Došlo k tomu, že jsem vedl odpor, pasivní odpor a tam jsem strávil nějakou dobu tím brutálním výslechem. Poprvé jsem poznal to, že vás prostě začnou mlátit, opravdu mlátit, a potom mě v podstatě ještě zkopali ze schodů dolů a vyhodili mě před školu.“