Mgr. PhDr. Eliška Novotná

„V době, kdy jsem byla na té divadelní fakultě... Já jsem vždycky byla takový vzorný student. Samé jedničky a byla jsem hodně činná. I na té škole jsem byla studijní vedoucí, byla jsem předsedkyně přes svazáky, pak jsem byla v pražském vysokoškolském výboru ČSM. Byla jsem taková strašně akční, a tak mě Julie Charvátová vyzvala, jestli nechci vstoupit do komunistické strany. A mně bylo asi osmnáct devatenáct. A já jsem řekla : ‚Jo, to je úžasná představa té spravedlivé společnosti.‘ Tak jsem byla rok kandidátkou a po roce řekli, že jo, nevím co jsem splnila, nic jsem nedělala, ty stranické úkoly, ale po roce mě do té komunistické strany vzali. Takže já jsem už jako vysokoškolská studentka vstoupila do KSČ a já jsem v ní byla – já se musím podívat, dostanu se k tomu za chvilku... no, byla jsem v roce 1972 vyloučena. Aha! Kandidátem jsem byla od roku 1962, členem se stala od roku 1963 a vyloučena jsem byla na ÚV KSČ v roce 1972. Já jsem hrozně pečlivý člověk, já jsem třeba celé jedno léto četla Marxův Kapitál. V létě jsem to vozila s sebou do lesa na kole a snažila jsem se tím prokousat, a to mezi mými vrstevníky. Všichni na mě koukali, že jsem se úplně zbláznila, to prostě nikdo nečetl. To bylo tak strašně nesrozumitelné, ani se o to nesnažili. Já jsem tomu chtěla porozumět, o co vlastně jde." - "Vaši spolužáci se taky stali kandidáty?" - "Já nevím. Já si myslím, že když jsem byla na té vysoké škole na stranické schůzi, že tam byli jeden dva studenti. Já jsem byla furt premiantka, já jsem byla furt v něčem ojedinělá, mně to nepřišlo vůbec divné. Víte co? Já když dnes vidím na Facebooku: ‚Komunista blbec, všichni byli špatní,‘ to vůbec není pravda, protože lidi tam šli z různých pohnutek. Můj otec tam šel taky z přesvědčení, když byl mladý. A já když jsem potom dělala výzkum veřejného mínění v roce 1968 mezi komunisty, tak jsem viděla, jak je to mezi nimi rozmanité.“

„A teď já jsem tedy hodně četla a chodila jsem do knihovny. Byla jsem takový čtenář! Půjčila jsem si ty knížky tady v knihovně, nemohla jsem se dočkat a cestou domů jsem při chůzi četla, takže jsem narážela do sloupů veřejného osvětlení. Četla jsem celé odpoledne, když jsem přišla ze školy, prostě furt jsem četla. Měla jsem tady na Vinohradech kamarádky. Chodila jsem na osmiletku do Perunovy ulice. To bylo docela zajímavé: To je rohový dům, veliká škola, a ještě tehdy... já jsem šla do první třídy v září 1950. Jeden vchod z Perunovy byli evangelíci a ze Slezské byl vchod pro katolíky. My jsme byli evangelíci. Babička, to mám i v křestním listu, je evangelického rodu a vlastně i rodina mého otce shodou náhod byli evangelíci. Ale můj otec říkal o sobě, že je ateista a nechtěl s tím mít nic společného. Snažil se být hodně racionální. Já jsem tedy začala chodit do té evangelické první třídy, a když jsem zjistila asi za tři dny, že moje nejlepší kamarádka... v té době děti nechodily do školky, my jsme byly doma... já jsem měla kamarádku z domu, holčičku... že ona chodí do toho katolického vchodu, tak jsem dostala čtyřicítky, zimnici a moje matka zařídila, že jsem chodila do katolické školy. Takže já jsem vlastně úplně přišla o výuku náboženství, což ještě začátkem 50. let ve školách bylo. Když měli katolíci náboženství, tak mě poslali na chodbu. Já jsem tam tu hodinu čekala a pak jsem se vrátila a záviděla jsem jim, že dostali svaté obrázky. Takže já jsem žádnou výukou náboženství, tou školní, což tehdy bylo možné, neprošla.“