Marta Neužilová

„Ano, právě že tam přišel nějaký moták, že maminka na nás myslí a lituje všeho, co se stalo. Dokonce nám někdo předal i takové kartičky a tam bylo namalované nějaké sluníčko a nějaká básnička. Ale to se všechno postupně ztratilo, nic z toho mi nezbylo. Akorát, co mám doma – někdo tam na dlaždičce namaloval kytici růží ve váze. Já nevím, jak se to uchovalo. To mám doma zarámovaný. Někdo to namaloval v ghettu, nějaký ten židovský umělec. Já jsem to ukazovala v Terezíně v muzeu, to jim odkážu. Pak jsem měla jeden takový akvarel, vzpomínku na Prahu. To taky nějaký vězeň maloval v Terezíně. Ale jak se to k nám dostalo? Někdo to k nám přinesl. Tak to už jsem dala do toho muzea v Terezíně.“

„To je, když se vyjíždí z Terezína, tam je po pravé straně parčík s nějakou sochou a naproti je taková nižší jednopatrová dlouhá budova. Tam jsme byli vyslýchaní. To probíhalo tak, že nás dali do nějaké místnosti, samotné s bratrem. Museli jsme stát u zdi a trvalo to strašně dlouho. Pak najednou přivedli maminku a hodili ji do vedlejší místnosti. A teď i nás hodili – asi četníci – do té místnosti bez oken. Tam byla úplná tma, ani jsme se navzájem neviděli. Maminka nám řekla dvě, tři, čtyři slova a začal velký cirkus, řvaní, kde jsme. Zřejmě nás někdo úmyslně chtěl tam dát, z těch četníků, než nás přišli vyslýchat ti gestapáci, abychom si stihli něco říct. A pak už jsme maminku neviděli, až když bylo po výsleších.“

„V roce 1942 v srpnu chytili bratra i s těmi Židy. Chytili je při tom předávání [zásilek pro vězně z terezínského ghetta], to bylo na udání. Protože v domě, kde jsme bydleli, bydlela nějaká paní Johnová. Její manžel se dal k wehrmachtu. Ona byla Češka. Moji maminku neměla ráda, asi na ni i žárlila. Maminka byla moc hezká a ta paní byla taková trochu znetvořená. Ona hlídala bratra, sledovala, jak vždycky sedl na kolo s ruksakem a odjel. Maminka vždycky říkala: ,Tentokrát už to bude naposled. Už to nebudu dělat.' Protože už ji varovali i ti Židé, kteří chodili na nádraží s takovým dvoukolákem za doprovodu četníka. Nějak po straně maminku varovali, že Němci už o ní vědí. A ona říkala tehdy zase, že mého bratra posílá už naposled. A ta paní Johnová šla za nějakým panem Krausem, Němcem, a řekla mu: ,Ten kluk už zase odjel.' Někdo je tehdy na té chodbě slyšel. Pan Kraus říkal: ,Já si to nevezmu na svědomí. Ona [maminka pamětnice] má čtyři děti.' Paní Johnová řekla: ,Když to nenahlásíte vy, tak to nahlásím sama.' Tak už na bratra čekali, bylo to nahlášené. Když tu zásilku na šancích předával, tak je tam chytili.“

„Takže maminka získávala adresy, spojila se s lidmi, kteří zůstali ještě v Praze. A oni nám potom posílali dopisy [pro své příbuzné v Terezíně]. Anebo maminka mě a bratra posadila v Bohušovicích na vlak a my jsme dojeli do Prahy, vystoupili jsme a tam si nás někdo vyzvedl. Dali nám léky, dopisy, něco zašili i do kabátů. A my jsme to odvezli domů do Bohušovic. Maminka nevím jakým způsobem navázala styk s lidmi v ghettu. A můj bratr na kole s ruksakem do zádech jezdil do těch šancí, do toho terezínského opevnění, a tam se s těmi Židy setkával a předával jim to.“

„Maminka, když viděla, že přijel transport, tak třeba šla dělat za Bohušovice. Tam byly pole, mezi Bohušovicemi a Terezínem byly pole. Tak maminka si vypůjčila od nějakých Chládků motyčku nebo jiné nářadí a předstírala práci na poli. To mi ti Chládkovi později doložili, jak to maminka dělala. Těm, co šli do Terezína, říkala, jestli nechtějí předat nějaké vzkazy. Tak jí házeli adresy. Protože v té době už byl jakýkoli styk s těmi internovanými zakázaný. V Terezíně v té době, v jednačtyřicátém, když začaly ty první transporty, ještě žilo několik lidí, kteří se zatím neodstěhovali z Terezína. A byly tam i poštovní schránky. Ale ti Židi se k tomu nesměli přiblížit. To bylo doloženo, že se pokusili tam něco hodit a byli exemplárně oběšeni v kasárnách v Terezíně.“