"Když jsme byli ve škole, tak vždycky byly akademie k výročí Říjnové revoluce, Vítězného února a tak dále. Den matek, Mezinárodní den žen... A já jsem tam recitovala jednou báseň od Jana Nohy, což byl známý básník. A on seděl v hledišti. Když jsem báseň odrecitovala, přišel za mnou, vzal mě za ruce a povídá: ‚Ty máš tak krásný přednes. Řekni doma, že by bylo dobře, abys studovala herectví. Ty ses k tomu narodila.‘ Přišla jsem domů, řekla jsem to mojí mamince. A dostala jsem facku z jedné i druhé strany: ‚Vzpamatuj se, nemáme na to peníze!‘"
"Jak byly ty akademie, jak jsem říkala, tak jsme tam recitovali. A já jsem tam recitovala, teda říkala nějakou prózu. Ivan mě slyšel, přišel za mnou a povídá: ‚Počkej, počkej, pojď sem. Ty jsi recitovala tuhle báseň, tu já neznám.‘ Já povídám: ‚Ivane, to nebyla báseň, to byla próza.‘ A on se tak jako zamyslel, že i jeho bych dostala. No nic. Pak byli další a už si na mě počíhal, že co budu dneska recitovat. Takže takhle přes ty básníky jsem se dostala k básníku Ivanu Martinu Jirousovi."
„On chodil celý v černém, černý rolák, kabát, kalhoty, manšestráky a pod tím měl svazáckou košili. A když učitelka říkala: ‚Ivane, taky by ses mohl... tady takhle sedíš.‘ A tak on se svléknul a měl tam tu svazáckou košili. Teď se všichni začali smát a on vstal a povídá: ‚Já jsem vám k smíchu, to snad ne.‘ Takže je zase dostal obráceně.“
"J. Ř - N.
Z podzimních labutí opadává peří,
čím dál je míň těch, kteří věří.
Dělníci osmahlí sedí u ohniště,
špatně osmahlou labutí kost si podávají.
Tuhé labutí maso už ani vegetariáni nežerou.
Ou, ou, ou.
Hynku, labuti má.
Hynku, loutno má.
Jarmilo!"
Jarmila Neomytková se narodila 20. prosince 1945 v Seredi na Slovensku. Rodiče pocházeli z Čech. Na Slovensku pamětnice vychodila prvních sedm tříd a ve 14 letech se s matkou a sourozenci přestěhovala do Humpolce. Tam dokončila základní školu a nastoupila na střední zdravotnickou. V té době se účastnila kulturních akademií, na kterých recitovala poezii a prózu. Zde se setkala s Ivanem Martinem Jirousem a navázali spolu blízký vztah. V dospívání díky Jirousově vlivu četla samizdaty a pohybovala se v humpoleckých kulturních kruzích. V roce 1965 se vdala, později měla dvě děti a skoro celý život pracovala v humpolecké nemocnici. S Ivanem Martinem Jirousem se znovu setkala až po revoluci. Stala se redaktorkou vzpomínkové knihy „Humpolecký magor“. V roce 2025 žila v Jiřicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
