Byli to místní, stále se považovali za rodáky, a my byli „přistěhovalci“. Protože jsme už mluvili směsicí ruského jazyka, už jsme zapomněli na všechny tradice, neboť už nás tu bylo málo, byli jsme všichni rozdělení. A oni si všichni drželi svých vesnic, svých tradic. Měli jsme známé i ve [vesnici] Zorje, jak Bulhary, tak Moldavany, ale Moldavany jsme navštěvovali častěji.
Pamatuji si, že na konci [19]80. let nikde v obchodech nic nebylo. Bylo to těžké, neustálé fronty. Pracovala jsem tam v centru a obchodní dům byl přes ulici. A jakmile slyšíš: „Přivezli zboží!“, okamžitě odejdeš z práce a jako blázen utíkáš zařadit se do fronty, vrháš se na všechno… Stále mám látku, kterou jsem si koupila, Olja [dcera] už šít nechtěla, už se začaly objevovat hotové [výrobky]. Dělali jsme si zásoby, jak jen to šlo, mysleli jsme: vždyť je to holka, budeme ji muset učit, oblékat. Všichni nakupovali, na co jen postačovalo peněz. Odřízli tři metry toho a tři onoho; z něčeho se vyrobí povlaky na polštáře, něco jiného…
Posadili nás na povozy, s dětmi, dovolili nám vzít nějaký majetek, potraviny a uháněli. Celou cestu si samozřejmě nepamatuji. Pak už jsem komunikovala se svými bratranci, byli nejstarší, pamatovali si. Říkali, že bylo to těžké, byla jim zima a měli hlad. Bylo to na jaře roku [19]44 [chybné datování, ve skutečnosti rok 1943]. Takže nás všechny přivezli do vesnice Sarata, a tam byla devastace, obrovské jámy po bombardování, poté, co všichni Němci byli vyhnáni… Domy stály bez oken a dveří. Vzpomínám si, že otec býl odveden na frontu. Můj otec bojoval. A bratr mé matky a jeho rodina byli také v Saratě [přesídlení]. Žili jsme všichni pohromadě, ubytovali nás v jednom domě; později jsme zakryli okna a dveře pytli, jak jen to šlo. Pořád dokola jsme topili v kamnech, protože bylo chladno. A mnozí Moldavané nebyli ubytováni v Saratě, ale v okolních vesnicích — Naděžda, Mirnopolje, Svetlodolinsk… A také jsme měli příbuzné v těchto vesnicích a zasévali jsme spolu kukuřici, když jsme se už začali usazovat. Protože jsme museli něco jíst. Jak si pamatuji, hodně jsme potřebovali nějakou dopravu. A matka měla zlatý přívěsek, řetízek. Tak ho vyměnila za pár koní. Už nevím, kde sehnala povoz. A pamatuji si to jako teď — posadila mě vedle sebe (tehdy jí bylo 40 let) a hnala koně do sousední vesnice za kukuřicí.
Otec po matčině straně byl Boltašov. A matka má svůj rodný list, [kde je zapsán] Boltašeu. A Boltašeu jsou Rumuni. Takže pocházeli z Rumunska. Víte, když dávali občanské průkazy, nikde nepsali národnost. A Rusko předělalo jeho příjmení na Boltašova. Zachtělo se jim — a hotovo. Naše příjmení je vlastně Čakyr. A oni napsali s "i", "Čakir". Všechno předělávali po svém, na ruský způsob.
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Lidija Neboha (Čakyr) je etnická Moldavanka. Narodila se v roce 1938 v Melitopolu v Záporožské oblasti. Její rodiče pocházeli z vesnice Dunajivka poblíž Melitopolu, kde Moldavané kompaktně žili od druhé poloviny 19. století. V její dětství, během druhé světové války, byla rodina přesídlena do vesnice Sarata v Oděské oblasti. Přesídlením rumunsky mluvícího obyvatelstva z ukrajinského Poazoví do Besarábie se rumunské úřady snažily legitimizovat své panování v regionu. Po přesídlení udržovala Lidija Neboha kontakty s komunitou dalších přesídlených Moldavanů a etnických Bulharů, kteří žili v sousedních vesnicích. Po absolvování školy pracovala jako účetní v místním rajonovém svazu spotřebitelů a po studiu na Oděském zemědělském institutu se stala hlavní ekonomkou v oděském podniku Silhosptechnika (Zemědělská technika). Provdala se za Ukrajince Ivana Nebohu, své dvě děti vychovávala ve třech jazycích — ukrajinštině, ruštině a moldavštině — a tajně je pokřtila. Po ruské totální invazi se přestěhovala do domu své dcery v Kišiněvě, ale brzy se vrátila a žije v Oděse.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
