„Věděli jsme, že ve čtvrtek má být pohřeb profesora Patočky. Zajímali jsme se o to, kde to má být. Nebylo možné se to dozvědět. O den dříve, ve středu, jsme projížděli naším montážním autem kolem Markéty (bazilika svaté Markéty v Praze na Břevnově) a vidíme, že nad Markétou létají helikoptéry a u svahu jsou narovnané terénní motocykly. Stáli u nich v kožených bundách a kalhotách jakoby závodníci a túrovali. Vedle je hřbitov a k bráně běžely spousty lidí. Tak jsme odstavili auto a v montérkách jsme tam také běželi. Bylo to velice zajímavé. Studenti procházeli branou, a když viděli, že z obou stran jsou kamery, dávali si skripta a sešity před obličej. Byla tam i pošťačka s plnou brašnou neroznesené pošty. Měli jsme výhodu, že nás nikdo neznal, nikdo si nás nevšímal. Šli jsme bez maskování. Estébáků tam bylo jako smetí a domnívám se, že si mohli myslet, že jsme jedni z nich, protože údajně někteří byli i v převlecích. Pohřeb pana profesora byl symbolický, charakterizoval tu dobu. Byl tam Landovský (herec Pavel Landovský) a další chartisté. Nebylo slyšet, co kdo říká, protože helikoptéra letěla nad hřbitovem velmi nízko, také řvaly ty motorky, ale lidí tam byla přesto spousta. Velmi silně to na mě zapůsobilo. Říkal jsem si, že toto může být signál toho, že nejsme na kolenou. Vzpomněl jsem si na předpověď mého táty, že to jednou praskne. Tehdy jsem si říkal, že by to prasknout mohlo.“
„Začaly éry prověrek. Dostal jsem se do zajímavé společnosti komisařů, kteří nás prověřovali. Byl to donquichotovský boj, protože cokoliv jsem řekl, byl jsem obviňován, že lžu, a co si to dovoluji. Říkali, že jsem zaprodanec západních imperialistů. S hrůzou jsem zjišťoval, že jakákoliv diskuse není možná. Chrlili na mě jednu frázi za druhou a pasovali mě na nepřítele národa, se kterým je nutné zatočit. Chvilkama mi bylo úzko. Bruntál byl plný ruských vojáků a poprvé jsem si připustil, s vědomím, že vím, co to byla padesátá léta, že by to mohlo jít stejnou cestou. Začal jsem se obávat o sebe, ale hlavně o rodinu, o přátele. Tehdy jsem opravdu poprvé pocítil něco jako strach. Bál jsem se, jak to všechno dopadne.“
„Den předtím jsem byl s přáteli v kavárně. Něco jsme oslavovali, ale ve vší tichosti. Nebyl to žádný velký mejdan, přesto jsme se rozcházeli až po půlnoci. Šli jsme domů a v noci někdo silně bouchal na dveře. Vyšel jsem na chodbu, byl tam soused pan Andrýsek a křičel: ‚Vy si chrníte a oni nás obsazují!‘ Ptal jsem se, kdo. Řekl, že Rusové, a já si myslel, že se zbláznil. Neměli jsme o tom žádný signál a najednou taková hrůza. Soused šel ještě o patro výš, kde bydlel voják, podplukovník. Toho taky zburcoval: ‚Běž, musíš vyhazovat mosty.‘ Naladěn byl velmi bojovně. Nejdříve jsem byl z té situace rozpačitý, nakonec jsem šel do úřadu. Za chvilku jsme se tam začali scházet. Všichni jsme byli v šoku. Byly to traumatické chvíle. Nevěděli jsme, co dělat. Vedoucím okresního odboru kultury byl Jaroslav Morávek, otec režiséra Vladimíra Morávka. Domluvili jsme se, že spustíme vysílání rozhlasu po drátě. Začali jsme sbírat informace, co se děje, co tomu říkají lidé. Udělali jsme pro soudruhy štvavou vysílačku. V redakci rozhlasu po drátě jsme byli nepřetržitě, spali jsme tam. Vysílalo se nonstop. Chodily nám i zprávy odjinud. Kontaktovali jsme také velký (československý) rozhlas. Vozili jsme jim pásky s našimi příspěvky. Tak jsme tam vedli rozhlasovou válku. Tiskly se i letáky. Asi po týdnu přišlo avízo, že to máme zabalit.“
Stanislav Navrátil se narodil 29. července 1941 ve vesnici Vír na Vysočině. Otec se živil jako dělník v textilní továrně. Vystudoval osvětovou školu pro knihovníky a kulturní pracovníky v Brně. Po maturitě dostal umístěnku do Bruntálu, kde působil na odboru kultury. V roce 1968, kdy vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, byl ředitelem bruntálského domu osvěty. S kolegy šířil letáky proti okupaci a organizoval ilegální rozhlasové vysílání. Při prověrkách komunistů v roce 1970 ho vyloučili ze strany, do které vstoupil v polovině šedesátých let. Musel se živit jako dělník. Pracoval na stavbách v Čechách, za ženou a třemi dětmi dojížděl jen o víkendech. V listopadu 1989 zažil zásadní protikomunistické manifestace v Praze. Po pádu režimu mu zástupci Občanského fóra v Bruntálu nabídli, aby se vrátil na úřad jako vedoucí odboru kultury. V letech 1990 až 1999 pak vykonával funkci přednosty bruntálského okresního úřadu. Byl členem Občanské demokratické strany a později Unie svobody. V letech 2002 až 2006 byl starostou Bruntálu. V roce 2023 žil v Bruntálu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
