Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Navrátil (* 1941)

• narozen 29. července 1941 ve vesnici Vír na Vysočině

• vystudoval střední školu pro knihovníky a osvětové pracovníky v Brně

• dostal pracovní umístěnku na kulturní odbor při okresním národním výboru v Bruntálu

• po srpnu 1968 projevoval nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do republiky

• s kolegy z práce organizoval v Bruntálu ilegální rozhlasové vysílání

• při prověrkách komunistů ho vyloučili ze strany kvůli postoji k okupaci

• až do roku 1990 se živil jako dělník na stavbách v Čechách

• stal se členem Občanského fóra, později přešel do Občanské demokratické strany

• v letech 1990 až 1999 byl přednostou okresního úřadu v Bruntálu

• v letech 2002 až 2006 vykonával funkci starosty Bruntálu

• v roce 2023 žil v Bruntálu

Stanislav Navrátil se po 21. srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, na protest přestal holit. Tenkrát to udělala spousta mužů. Změna vizáže však byla to nejmenší, co mu srpnové události tohoto přelomového roku přinesly. Z váženého organizátora kulturního života v Bruntálu se kvůli odporu k okupaci stal zedník. Dělal na stavbách v Čechách, spával po ubytovnách a ženu a tři děti vídal jen o víkendech.

„Bylo mi jasné, že jako nepřítel národa vyloučený ze strany neseženu v Bruntálu ani práci u lopaty,“ vypráví Stanislav Navrátil, který musel odejít z postu ředitele okresního domu osvěty. Nikdy nezalitoval, že u prověrek členů komunistické strany v roce 1970 nelhal ani se nevymlouval. Řekl, že vstup cizích vojsk považuje za agresi, a položil červenou knížku na stůl. Smyslem prověřování straníků bylo přinutit je ke schválení sovětské okupace jako přátelské pomoci při řešení kontrarevoluce. Komunisty, kteří se nepoddali, trestali funkcionáři strany vyhazováním z práce i tím, že znemožňovali jejich dětem studovat.

Stanislav Navrátil naopak lituje, že pár let předtím vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). „Stydím se za to. A strašně jsem se mýlil, když jsem uvěřil, že komunismus může dostat lidskou tvář. Byla to iluze, verneovka, protože komunismus je zlo a nedá se reformovat,“ říká pamětník.

Na dvacetileté období „u lopaty“ vzpomíná velmi rád. „Při práci ve výrobním družstvu Směr, které přijímalo i lidi nepohodlné režimu, jsem se dostal mezi elitu. Třeba na výroční schůzi nám zpívala Marta Kubišová, která tam jinak svařovala pytlíky na mléko,“ vypráví. S odstupem let ho jen mrzí, že nepodepsal Chartu 77, zásadní prohlášení opozice kolem Václava Havla, ve kterém vyzývala komunistický režim k dodržování lidských práv.

Potěš se, člověče, nevinnou hračkou

Stanislav Navrátil se narodil 29. července 1941 ve vesnici Vír na Vysočině. Byl nejmladší ze čtyř dětí Adolfa a Žofie Navrátilových. Otec byl vyučený švec, živil se především jako dělník v textilní továrně. I když rodina byla chudobná, dětství v údolí řeky Svratky vnímá Stanislav Navrátil jako idylické. Miloval krajinu, ve které vyrostl. Měl moc rád rodiče, kteří byli tolerantní, ale vedli ho k práci a odpovědnosti. Přijal od nich katolickou víru a od útlého věku až do osmnácti let ministroval v kostele. Otec byl vášnivý ochotník a s tamním souborem zrežíroval desítky inscenací. Hrál v nich Stanislav i celá rodina, matka šila kostýmy.

Vzhlížel k dědovi Vincenci Navrátilovi, veteránovi první světové války, který válčil na Piavě. „Na podzim děda vyrážel s nářadím po dědinách seřizovat tkalcovské stavy. Bývaly skoro v každé chalupě. Lidé si tkaním přivydělávali. Když se vrátil, nastaly nám týdny hojnosti, protože mnohde dostával místo peněz výslužku,“ vypráví. Když Stanislav v dětství onemocněl, děda mu vyřezal vodní mlýnek, který umístil na potoce před chalupou.

Postupně se rozrůstající dílo se stovkou pohyblivých figur poutalo kolemjdoucí, kteří začali autorovi přispívat drobnými. „Děda pak vyřezal pokladničku a požádal tatínka, aby na ni vymyslel nějaký verš. Táta sedl a napsal: ‚Potěš se, člověče, nevinnou hračkou a přispěj podniku nějakou kačkou,‘“ vzpomíná pamětník. Zanedlouho bylo v pokladničce více než tisíc korun. „Děda přiletěl do kuchyně a řekl tátovi: ‚Dolfíku, vždyť nás zavřou. Neplatíme daně,‘“ popisuje Stanislav Navrátil. Po dědově smrti Navrátilovi mlýnek věnovali muzeu v Novém Městě na Moravě.

Mrtvého skauta hlídali tajní v kožených kabátech

Rodiče neměli pole ani krávu, chovali dvě kozy, králíky, slepice. Starali se o zeleninovou a ovocnou zahradu. Skromný  jídelníček jim zpestřovaly naturálie od sedláků, kterým chodil i malý Stanislav s rodiči a sourozenci pomáhat. „Za práci na poli jsme dostávali máslo, tvaroh, brambory, zelí, takže to bylo výhodné,“ líčí pamětník.

Než komunisté po roce 1948 zakázali skautskou organizaci a další spolky, stihl Stanislav Navrátil přilnout ke skautingu. „I když jsem tam mohl chodit jen krátce, skautské principy se do mě vepsaly na celý život. Měli jsme také vynikajícího vedoucího Miloše Buršu,“ říká. Podle něj ho má na svědomí komunistický režim. Soud ho poslal do trestaneckého tábora při uranových dolech na Jáchymovsku, kde asi po dvou letech přišel o život. Údajně ho zavalila hornina.

„Pocházel ze selského rodu, zavřeli ho pod nějakou záminkou v souvislosti s nucenou kolektivizací. Buršovi nechtěli do družstva. Mohlo mi být dvanáct let, když měl pohřeb. Pamatuji, že rakev stála na dvoře na dvou židlích a nesměla se otevřít. Hlídali u ní dva tajní v kožených kabátech,“ říká.

Rodiče nedůvěřovali komunistům, ale před dětmi byli opatrní. I tak si Stanislav brzy všiml rozporů v tom, co slyšel doma a co ve škole. Chtěl studovat, inklinoval k umění a humanitním oborům. Za komunistů nestačilo mít talent a pěkné známky. Přijetí na školu záviselo i na politické spolehlivosti rodičů. „Rodiče nebyli v KSČ, ministroval jsem v kostele, teta byla řádová sestra a otec navíc nějaký čas provozoval živnost, spravoval boty. Chodil jsem do Skautu, do Pionýra mě nevzali. To stačilo, abych se nelíbil,“ říká. Nakonec ho přijali na tehdejší čtyřletou osvětovou školu v Brně, která vychovávala knihovníky a kulturní pracovníky.

Na Bruntálsko posílali lidi hlavně za trest

Škola ho bavila a měl štěstí na učitele, kterých si vážil. Například světovou literaturu ho učila Věra Hofmanová, spisovatelka, která později psala pod pseudonymem Květa Legátová. Intenzivně nasával brněnský kulturní život. Studenti měli zvýhodněný vstup do divadel. V Divadle bratří Mrštíků se dostal i na jeviště jako statista. Chodil po výstavách a literárních večerech. Setkal se s řadou umělců včetně Vítězslava Nezvala. S kamarády založil sdružení začínajících básníků, reprezentoval školu na recitačních soutěžích.

„Problém byly peníze. Prázdniny jsem trávil na brigádách, abych rodiče finančně nezatěžoval,“ říká. Nejvíc si vydělal na geologických sondách závodu jáchymovských uranových dolů Dolní Rožínka na Vysočině. „Dělali jsme s kamarádem výkopy. Práci dozoroval Rus jménem Kuzněcov. Byl na nás hodný. Odměny se lišily podle tvrdosti horniny. I když jsme kopali v hlíně nebo písku, psal nám tu nejvyšší tvrdost horniny, kterou končila škála pro výkopy. Pak už by se musel použít dynamit,“ vysvětluje. Za dva měsíce si vydělal tolik, že byl půl roku v Brně soběstačný, a ještě si koupil oblek.

Po maturitě se chtěl hlásit na Janáčkovu akademii na herectví, ale protože otec onemocněl a s matkou žili jen z jeho invalidního důchodu, sen o vysoké škole padl. Pracovní umístěnku dostal do Bruntálu v severomoravském pohraničí, kam tenkrát lidi posílali hlavně za trest. Hlásit se měl na odboru školství a kultury při okresním národním výboru (ONV).

Příchod do bývalých Sudet poznamenaných vyhnáním původních německých obyvatel byl pro něj skličující. „Nevěděl jsem, do čeho jdu. Oproti líbezné a laskavé Vysočině to byl náraz. Příroda tam byla sice krásná, ale ve městě i okolních dědinách člověk těžko hledal něco hezkého. Bylo to tam smutné, lidé mi připadali hrubí. Některé vesnice byly v zoufalém stavu. A trvalo velice dlouho, než se dosídlenci, kteří se rozhodli zůstat, začali o své prostředí trochu starat,“ popisuje pamětník.

Se spisy Marxe a Lenina na zádech

Tenkrát si říkal, že to tam bude muset jen nějaký čas přežít. „Netušil jsem, že se s tím krajem spojím na celý život,“ říká Stanislav Navrátil. Z Bruntálu ho brzy poslali do Vrbna pod Pradědem. „Vyfasoval jsem motorku pionýra. S ruksakem plným knih jsem objížděl knihovny v okrese. Zajišťoval jsem tehdejší systém meziknihovní výpůjční služby, což znamenalo, že určité soubory knížek se stěhovaly z knihovny do knihovny,“ vypráví. Často měl na zádech tlusté spisy marxisticko-leninské ideologie, o které nesměli být návštěvníci knihoven ochuzeni.

„Štvalo mě to, protože tyto knihy byly obzvlášť těžké, navíc je nikdo nečetl. Ale chodily kontroly a zjišťovaly, jestli jsou tato díla v knihovnách dostupná,“ popisuje. Ve Vrbně, kde strávil rok, založil divadlo malých forem, které například zdramatizovalo Erbenovu Kytici. V souboru s ním hrála učitelka Věra, se kterou se v roce 1961 oženil. Nedlouho po svatbě musel na dva roky na vojnu. Povolali ho k zabezpečovacímu útvaru letiště Hradčany v okrese Česká Lípa. Přežít mu pomohlo hraní v divadelním souboru, se kterým jezdil po republice.

Po vojně se vrátil do Bruntálu. Pod ONV fungovala osvětová beseda, kde působil jako metodik slovesného umění. Měl na starosti amatérská divadla a divadla malých forem. Zval také do Bruntálu umělce z jiných regionů. Když mu bylo v roce 1965 čtyřiadvacet let, nabídli mu pozici ředitele nově vzniklého jednotného kulturního střediska, které rovněž spadalo pod ONV Bruntál.

Organizoval kulturní život a v době začínajícího politického uvolňování v tom měl stále volnější ruku. Vzpomíná, že do programu tamního divadla poezie se jim ještě před rokem 1968 podařilo propašovávat i taková jména, jako je Alexandr Solženicyn nebo Anna Achmatovová. „Stačilo, že šlo o sovětské autory. Nikdo nevěděl, že jsou v nemilosti,“ popisuje.

Táta mi vstup ke komunistům nikdy neodpustil

V té době Stanislav Navrátil vstoupil do KSČ. „Hodně dlouho jsem byl kandidátem. Pak mě pozvali k pohovoru, po kterém jsem se tedy členem stal. Vysvětloval jsem si to tak, že pokud chci změnit věci k lepšímu, měl bych být tam, odkud se to dá ovlivnit. Byla to chyba. Tátovi se to hrubě nelíbilo. Myslím, že mi to nikdy neodpustil,“ říká.

Rád vzpomíná na začátek roku 1968, kdy se prvním tajemníkem Ústředního výboru KSČ stal Alexandr Dubček. „Nadechli jsme se. Z temnoty začalo prosvítat množství světýlek. Začalo se jinak mluvit, lidé se jinak chovali, jinak se stavěli ke své práci. Začalo se mluvit o věcech, které byly dříve zakázané,“ vzpomíná pamětník.

Reformní křídlo komunistů prosadilo řadu demokratizačních změn včetně zrušení cenzury. Tenkrát i v Bruntálu nastudovali Zahradní slavnost Václava Havla, který se stal oblíbeným spisovatelem Stanislava Navrátila. „Byla to radostná doba. A důležitou roli sehráli novináři, kteří otevírali jedno zakázané téma za druhým. Třeba historie našeho působení za druhé světové války dostala úplně jinou podobu,“ říká.

Podílel se také na vydání regionálních novin a vysílání rozhlasu po drátě z Bruntálu. Lidé tam dostávali prostor mluvit o věcech, které se jim nelíbí. Když 21. srpna 1968 přepadla Československo vojska Varšavské smlouvy, byl už Stanislav Navrátil trojnásobný otec. V těchto dnech ho ale doma moc neviděli.

S kolegy z kulturního odboru začal tisknout protestní letáky. Spustili také speciální vysílání z redakce rozhlasu po drátě, kde informovali obyvatele Bruntálu a okolí o situaci ve městě i v republice. „Pro soudruhy to byla štvavá vysílačka. Asi po čtyřech dnech jsme začali vysílat z české celnice na polské hranici, kde nás nemohli vypátrat. Vysílačku nám pomohli nainstalovat naši vojáci. Z hranice vysílal kolega Luboš Růžička, který jinak dělal metodika přes hudbu. Příspěvky jsme zpočátku, než to tam utnuli, posílali i do Československého rozhlasu. Byla to trochu hra na odboj. Zabalili jsme to asi po deseti dnech,“ popisuje pamětník.

Měl jsem hrůzu, že skončím ve vězení za příživnictví

Zatímco vojáci z Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky odjeli na podzim roku 1968 domů, sovětská vojska v Československu zůstala více než dvacet let. Alexandra Dubčeka nahradil v čele KSČ Gustáv Husák. Nové vedení strany postupně nastolilo tvrdý režim a obnovilo cenzuru. Začaly čistky v bezpečnostních složkách a později celorepublikové kádrování všech členů komunistické strany. Většina obyvatel se takzvané normalizaci poměrů podřídila.

Když Stanislav Navrátil u prověrek propadl, nepomohlo mu, že dobrovolně vrátil stranický průkaz. Soudruzi ho ze svých řad sami vyloučili se všemi důsledky. Musel si hledat novou práci. Vzpomíná, že měl hrůzu z toho, že včas nesežene nové zaměstnání a zavřou ho za příživnictví. To byl za komunismu trestný čin se sazbou až tři roky vězení.

„Měl jsem přes příbuzné příslib místa u stavebního družstva v Kostelci nad Černými lesy, které zrovna stavělo dálnici z Prahy do Mirošovic. Tam jsem měl nastoupit v prosinci 1970, ale já potřeboval zaměstnání už od listopadu,“ vypráví. Doma řekl, že jde do světa. Sedl do vlaku, náhodně vystoupil v Zábřehu na Moravě a marně se tam ptal po práci. Pokračoval do Pardubic, kde ho také odmítli. Až v bytovém podniku v Kolíně se nad ním slitovali.

„Ptali se, jestli umím malovat. Kdyby chtěli, abych řídil ponorku, asi bych taky souhlasil, protože představa kriminálu dělala své,“ říká. Dali mu vozík s malířskými potřebami a barvami a poslali ho malovat chodby ve sklepích na sídlišti. První noc spal na saních v kočárkárně. Byl vděčný, že dostal potvrzení o zaměstnání, a po měsíci odjel za tchánem a švagrem, kteří dělali pro stavební družstvo v Kostelci.

U lopaty dostala moje figura lepší tvar

„Tam už mi bylo hej, i když jsme zpočátku spali na ubytovně, kde nás bylo v pokoji čtyřicet,“ říká. Zvykal si na práci s lopatou. Po dokončení úseku dálnice do Mirošovic dělal například na stavbě sídliště v Mladé Boleslavi. „Někdy jsem celý dny vykládal vagóny s cementem. Prospělo mi to. Dobře jsem spal, mozoly mi zatvrdly a moje úřednická figura dostala lepší tvar,“ říká. Pracoval na stavbách v různých městech kolem Prahy.

Měl výčitky kvůli manželce, která zůstala v Bruntálu sama s dětmi. Paradoxně si manuální prací vydělával jednou tolik než jako vedoucí kulturní pracovník, takže rodina si polepšila aspoň finančně. Aby vydělával ještě více, absolvoval učňovskou školu a získal výuční list jako zedník. Později přešel do výrobního družstva Směr se sídlem v Praze. Dostal se do party, která dělala fasády rodinných domů. Pomocí nových nástřikových hmot používali i pastelové odstíny. V sedmdesátých i osmdesátých letech, kdy převažovaly šedé brizolitové omítky, to bylo něco neobvyklého.

„Fasádu jsme dělali třeba u herce Karla Högera. Chodil za námi pro cigarety, které měl kvůli nemoci zakázané. A vyprávěl nám anekdoty,“ říká Stanislav Navrátil. Pracoval i na domě právníka Michala Lakatoše, který patřil do první skupiny signatářů Charty 77. Náhodou se v březnu 1977 ocitl na pohřbu filozofa Jana Patočky, který upozorňoval na porušování lidských práv a byl jedním z prvních mluvčích Charty 77. Zemřel po sérii mnohahodinových výslechů na infarkt. Státní bezpečnost (StB) dostala za úkol pohřeb filozofa, známého i v zahraničí, co nejvíce narušit.

V montérkách jsme na pohřbu vypadali jako tajní v převleku

„Náhodou jsme projížděli s kolegy montážním vozem kolem baziliky svaté Markéty v Praze na Břevnově a všimli jsme si helikoptéry. Vedle túrovaly terénní motocykly. Na hřbitov mířilo plno lidí. Šli tam také studenti. Když procházeli branou, dávali si sešity či skripta před obličej, protože po obou stranách byly kamery. I my jsme odstavili auto a v montérkách jsme spěchali na hřbitov. Nikdo si nás nevšímal. Mohli nás považovat za estébáky v převleku. Tajných, jak jsem se dozvěděl, tam bylo jako smetí,“ říká Stanislav Navrátil, který předtím slyšel, že pohřeb se měl uskutečnit až následujícího dne. To byla taktika StB, jak co nejvíce omezit počet účastníků.

Obřad na něj silně zapůsobil, i když kvůli hluku helikoptéry, která se vznášela nízko nad hřbitovem, a řevu motorek neslyšel řečníky promlouvající nad rakví. „Mluvil herec Pavel Landovský, myslím, že také Pavel Kohout. Byly tam stovky lidí,“ říká. Obřad podle něj symbolizoval život v totalitě. „Byla to ukázka neúcty, zběsilosti a nenávisti. A cítil jsem obdiv k lidem, kteří se nenechali zastrašit a přišli, protože si uvědomovali význam té chvíle,“ říká pamětník.

Opět náhodně se vyskytl v pátek 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze, kdy příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti brutálně rozehnali shromáždění studentů. „Pracoval jsem tehdy na stavbě v Kladně. Kolega z družstva mi volal, že se v Praze něco chystá, jestli nechci přijet,“ vysvětluje. Mezi demonstranty uvězněné v policejním kordonu se tehdy nedostal a netušil, jak dramaticky situace vygradovala. „Viděl jsem shluky lidí, viděl jsem, že jezdí sanitky. Blíž mě policajti nepustili. Myslím, že to bylo v Perlové ulici, kde jsem dostal obuškem přes ucho. Měl jsem ho celé oteklé. To jsem ale pořád netušil, co se děje,“ vypráví Stanislav Navrátil.

Druhý den se začaly šířit zprávy o mimořádně tvrdém zásahu bezpečnostních složek proti bezbranným studentům. Jako první začali stávkovat proti komunistické moci vysokoškoláci a herci. Vlna odporu se rozlévala dál mimo Prahu. Když Stanislav stál v úterý 21. listopadu v davu manifestujících na Václavském náměstí, nevěřil vlastním očím. Z balkonu nakladatelství Melantrich promlouval přední disident Václav Havel, kterého v květnu propustili z vězení.

Když Kubišová zpívala hymnu, potřeboval jsem kapesník

„Pořád jsem se rozhlížel kolem sebe, jestli se něco nestane. Bylo to neskutečné. Když Marta Kubišová zazpívala Modlitbu a pak hymnu, potřeboval jsem kapesník,“ říká. Zažil i další euforické protikomunistické shromáždění na Letenské pláni, kam přišlo podle odhadů až osm set tisíc lidí. „Když jsem viděl tu obrovskou sílu, už jsem se nerozhlížel. Bylo jasné, že komunisté končí,“ vypráví pamětník.

S plackou demokratického hnutí Občanské fórum na montérkách dál pracoval na stavbě paneláků v Kladně. Komunistická vláda padla, prezidentem se stal Václav Havel. Vedení národních výborů převzali zástupci Občanského fóra. V Bruntálu si při hledání lidí, kteří by nahradili ve funkcích komunisty, vzpomněli na „vyhozeného osmašedesátníka“ Stanislava Navrátila. Nabídli mu místo vedoucího odboru kultury tamního ONV. „Necítil jsem radost, ani se mi tam moc nechtělo, ale nakonec jsem si sbalil svých pár švestek a vrátil se do Bruntálu,“ říká.

Ještě v roce 1990 vláda rozhodla zřídit okresní úřady. Občanské fórum v Bruntále Stanislava Navrátila oslovilo, aby se ucházel o post přednosty. „Zhrozil jsem se. Ještě před pár měsíci jsem lítal v montérkách po lešení, a teď jsem měl řídit okres? Ale pak to nějak šlo. Ostatní přednostové na tom na začátku nebyli o moc lépe,“ dodává.

Jako přednosta zažil v roce 1997 katastrofální povodně, které velmi silně zasáhly i Bruntálsko. „Na rozdíl od Troubek, kde voda stála dlouhou dobu a rozmočila vepřovicové domy, u nás voda s obrovskou silou proletěla a nechala za sebou spoušť,“ říká. Vzpomíná, že zásadní bylo zaplavení dřevokombinátu ve Vrbně pod Pradědem na řece Opavě. „Dřevo z toho závodu se pak valilo s proudem dolů a vytvořilo nepřeberné množství beranidel,“ říká.

Tenkrát letěl se záchranáři helikoptérou do Karlovic nedaleko Vrbna. „Viděl jsem, jak jedna kláda vletěla oknem do domu a vyletěla na druhé straně plnou stěnou. Vzápětí se dům sesypal jako domeček z karet. Byl to strašný pohled,“ říká. Kolegové mu prý tenkrát spočítali, že v kritickém období záplav si více než sto deset hodin nelehl do lůžka. Se svým štábem zvládl záplavy velmi dobře také díky nácviku z předchozího roku, kdy voda řádila v obci Zátor.

Lidé mi kreslili na auto hákový kříž

Vzpomíná, že první humanitární pomoc tehdy přišla z Německa, od lidí vyhnaných po válce ze Sudet. „Pro Bruntálsko je však odsun Němců bramborem, který je ještě pořád dost horký. Když jsem s rodáky žijícími v Německu začal spolupracovat, čelil jsem nenávistným projevům některých místních. Měl jsem třeba propíchnuté gumy na autě a na skle nakreslený hákový kříž. Když jsem jednal se Řádem německých rytířů, bylo to ještě horší,“ říká.

Ministerstvo vnitra ho odvolalo v únoru 1999 spolu s další asi desítkou kolegů, kteří nebyli členy tehdy vládnoucí sociální demokracie. Důvodem k vyhození Stanislava Navrátila bylo údajné nezvládnutí řízení a kontroly bruntálské nemocnice. „To byla záminka, kterou jsem odmítal,“ říká. Během téměř desetiletého působení v čele okresního úřadu odešel z Občanské demokratické strany (ODS), do které vstoupil po rozpadu Občanského fóra. Stranu vedenou Václavem Klausem opustil po finančních skandálech v druhé polovině devadesátých let. Později se podílel na založení Unie svobody, jejímž prvním předsedou byl Jan Ruml.

Když Stanislav Navrátil rekapituluje vývoj po pádu komunistické totality, domnívá se, že byla chyba dovolit komunistickým funkcionářům, aby nadále zasahovali do veřejného života a škodili. „Je mi líto, že jsme s naší komunistickou minulostí radikálněji neskoncovali. Všichni, kdo byli v KSČ, se měli zodpovídat. I já, který jsem tam byl pár let. A normalizátoři měli stanout před soudem,“ míní pamětník.

Nelíbilo se mu, že podle něj dva lidé, Václav Klaus a Vladimír Mečiar, v roce 1993 rozhodli a rozdělení Československa. Jako chybné vidí i zrušení okresních úřadů. Budoucím generacím Stanislav Navrátil vzkazuje, aby pamatovaly na to, že zásadními hodnotami společnosti jsou výchova a vzdělávání. A zvlášť důležitá je podle něj paměť národa. Věří, že znalost historie může lidem pomoci, aby se vyvarovali chyb předchozích generací.