„Šel jsem po různých zaměstnáních jako aranžér katafalku.“ – „To znamená u pohřební služby někde?“ – „No jasně.“ – „A kde se to dělalo?“ – „Dělal jsem to ve Strašnicích.“ – „Ve Strašnicích v krematoriu?“ – „No jasně. I jsem tam dokonce založil kapelu a už jsme měli nakročeno k natáčení klipu, kterej jsme chtěli natočit přímo tam někde. A to bylo totiž úžasný, protože v krematoriu šéf tehdejší Mareček, tuším, hrál na ságo, pak obřadník Pepa Šlechtický byl bejvalej sólista od kardinálů, Mirek Gertner byl v té době stále fungující součástí prvních rapperů u nás, což byli – s Lesíkem Hajdovským to dělali. Já jsem zapomněl, jak se jmenovali, natočili Jižák, město snů – a ten hrál na čelo a DJ z malé obřadní síně hrál na bubny.“
„To jsem byl, to bylo taky, myslím, v Bartolomějský, nebo v Konviktský to bylo, to bylo v Konviktský. Tak mě vyslýchali takovým tím standardním způsobem, ale pak z jednoho vypadlo: ,Vy bydlíte ve třetím patře, že jo, a máte malý dítě, to se nebojíte, že vypadne?‘ Jsem říkal: ,Ne, tam jsou parapety, tam se nedostane.‘ ,Na vašem místě bych nebyl tak jistej.‘ To byla prostě nevyslovená výhrůžka, a to teda mě zamrazilo hodně.“
„Když jsem si k němu [k duchovnímu Miloši Josefu Pulcovi] schoval třeba samizdaty v tašce. Protože jsem viděl, že před rotundou – ne, to bylo před Máří Magdalénou – jsou policajti a kontrolují vycházející. Tak jsem říkal: ,Pane doktore, já tady mám tašku se samizdaty a to mi seberou.‘ ,Tak to dejte sem.‘ Tak jsem to dal do lavice v kapli, no, a za čtyři týdny to na mě vytáhli při výslechu, že jo. To mně ale ještě nesvitlo.“
Karel Kryštof Navrátil se narodil 9. června 1952 v Hradci Králové Ludmile a Karlovi Navrátilovým. S rodinou však žil následujících šest let v České Lípě, odkud se následně přestěhoval do Prahy. V roce 1967 společně se svými spolužáky založil Nezávislý klub demokracie. V době pražského jara se také zapojil do skupiny ochotníků s názvem Divadlo Onyx. Po abdikaci Antonína Novotného také spolu s dalšími studenty demonstroval za kandidaturu Čestmíra Císaře do úřadu prezidenta republiky. V lednu 1969 se účastnil smutečního průvodu za Jana Palacha. Přes Jaroslava Jeronýma Neduhu, s nímž se seznámil během pražského jara, se dostal do kontaktu se starokatolickou církví. Následně se seznámil s řadou osob z prostředí disentu a undergroundu. Během normalizace se věnoval hudbě, šířil samizdatovou literaturu nebo se podílel na vydávání časopisu Vokno. Několikrát ho vyslýchali příslušníci Státní bezpečnosti (StB), musel čelit i výhrůžkám. Pracoval jako vedoucí ve sběrně, aranžér katafalku v krematoriu a čistič oken. Pořádal různé kulturní akce. V roce 1989 podepsal petici Několik vět a v listopadu se s nadšením účastnil protirežimních demonstrací. Po sametové revoluci spolupracoval s různými rozhlasovými stanicemi. Roku 2002 získal cenu Prix Bohemia Radio. V roce 2003 založil spolek Múzy dětem, který realizuje výjezdy s umělci nejrůznějších zaměření za dětmi do dětských domovů. Byl oceněn ministerstvem obrany jakožto účastník třetího odboje. V roce 2025 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
