Vladislav Najbrt

„Říkal mi, že v Lipsku východní Němci stále udržují tradici knihtisku a nejen toho, ale celkově se drží tiskařských tradic. V Lipsku byla mistrovská škola. Na jeho popud jsem tam tedy napsal žádost. Že jsem sazeč - návrhář a dělám plakáty a že bych si chtěl rozšířit kvalifikaci. Musel jsem kopii poslat na kádrové oddělení, tam mě personální referentka přesvědčovala, že je to zbytečné a že tady máme svoji školu a že když už ji večerně dělám, tak co bych jezdil někam do Lipska a že to nepotřebuji. Prostě nechtěla mít zase nějaký případ, nějaký problém, který by musela řešit. Tak jsem napsal na ministerstvo školství. A zrovna v době, kdy mi umíral tatínek v nemocnici po těžkém pracovním úraze, jsem dostal dopis, že mi schvalují a povolují studium v NDR v inženýrské škole, polygrafii v Lipsku.“

„V době, kdy sem přijely 21. srpna tanky a přiletěla sem ta letadla, byli jsme na cestě do Lipska, kde bylo sídlo projektového ústavu a kde jsme měli mít jednání. Tam se najednou začali hemžit lidé z Československa a řekli nám, že byla republika přepadená. Já jsem tam byl se dvěma oficíry, kteří byli sice v civilu, ale byli to plukovník a podplukovník. Začaly se tam tříbit názory. Naši plukovníci se vyděsili, že doma nastala těžká situace, začali mít obavu a chtěli rychle domů. Jenže tam přišli zástupci komunistické strany toho projektového ústavu z NDR a začali nás přesvědčovat ve stejném smyslu, jako byla politika Varšavské smlouvy a RVHP řízená z Moskvy. Říkali, že u nás je pomýlenost. Ten podplukovník Růžička začal říkat, že umím psát písmo a že seženeme bílou barvu a natřeme, že u nás žádná kontrarevoluce není a že je to všechno omyl.“

„To byl otřes, křižovatka jako hrom. Německy jsem uměl jen trochu, chodil jsem do kurzu, něco jsem slyšel od tatínka, který mluvil plynně. Čekal jsem, co bude, maminka taky vyčkávala, co bude, ale nebyla žádná nervozita, nic. Spíš jsem předpokládal, že mi to studium nepovolí, když ta kádrovačka nechtěla. Ale nakonec jsem v ten den, kdy mi zemřel otec, odjížděl do Lipska. Měl jsem totiž strach, aby mě ti kádrováci na ministerstvu nesrazili, jako to udělali s tím studiem před tím, kdy mi zakázali studovat vyšší stupně. Chtěl jsem studovat UMPRUM, ale mohl jsem jen na kurzy kreslení a víc nešlo. Tak jsem nevěděl, co si můžu dovolit, a co ne. Rodina pro mě byla na prvním místě, ale maminka mi řekla, abych si s pohřbem nedělal starost. Tělo je už jen fyzikální záležitost, duch už je v nebi a nemusím si z toho dělat těžkou hlavu. Ujišťovala mě, že o pohřeb se postarají starší bratři a nemusím mít ani žádné výčitky a že mám odjet. A tak jsem na Masarykově nádraží sedl do vlaku směr Lipsko.“

„Začali mi klást otázku: 'Buď tady zůstaneš a budeš tady ředitelem, protože jsi odborník, ale musíš vstoupit do partaje.' Já jsem to ale všechno odmítal a měl jsem dost nepříjemné rozhovory. Byl jsem vyslýchán, hledali, jestli nemám kontakty s disidenty, ale já jsem je ani neznal. Četli mi dlouhé seznamy jmen, ale já jsem je nikdy neslyšel a nepřišel s nimi do styku. Jednou v létě jsem byl dokonce patnáct hodin držený a rodina o tom nevěděla. Většinou se to dělalo v létě, když byli lidi na dovolených. Patnáct hodin jsem byl v Ruzyni. Mým autem mě tam zavezli do dvora a já jsem pak půl roku měl strach mluvit o něčem ve svém vlastním autě. To tedy bylo takové poslední memento a pak jsem si řekl, že tohle nechci. Měl jsem taky obavu, aby se to nepřeneslo na manželku.“

„Volali mi kolegové z tiskárny Svoboda, kde byla soustředěna stará originální písmoliječská písma. Šlo o soubory dvoumilimetrového písma až po velké titulkové řezy. Byly tam historické skvosty, zděděné a zachovalé ještě ze západních písmolijen. Tak mi volali, abych to odvezl a schoval do nějaké stodoly, aby se to nemuselo dát do sběrny barevného kovu. Když se rušily knihtiskárny, měli jsme povinnost odvážet barevný kov – písma byly ze slitin. Měli jsme to odevzdat a kontrolovala se akorát čísla tun, metráků odevzdaného kovu. Já jsem na to říkal, že se přece nedám zavřít. Přesvědčovali mě, že mě ochrání, že vrátný mě nezapíše a odvezu to. Vysvětloval jsem jim, že nekradu, že jsem křesťan a z principu nekradu. Maminka by mě za to vydědila. A tak jsem tyto unikátní věci nemohl zachránit. A to ani později, v době digitalizace. Znali moje zaměření na historii tisku a nabízeli mi stroje, které se vyřazovaly do šrotu.“