Olga Musilová

„Já si pamatuju i ten osmačtyřicátý. No, ještě dopoledne jsem seděla s nějakým Jardou Rejlkovým a on byl teda komunista, tak ještě dopoledne, ale to jsme se normálně hádali, ale tak jako v legraci, prostě jsme každej hájili to svoje. Pak najednou stačilo, že prostě zatroubila siréna, a už začali, už ten den začali zatýkat, zatkli několik lidí, v tý chemičce jsem ještě v tý době dělala. No, odpoledne už bych si asi netroufla se s ním hádat.“

„Pak přišel ten osmatřicátý rok, a protože to bylo úplně… jsme byli na hranicích, tam už další vesnice nebo další stanice železniční… to už bylo tehdy Německo, to už bylo Libau, to už bylo Německo. Já jsem byla v té době desetiletý dítě, ale takhle si to teda pamatuju, že tatínek... To bylo v květnu, v květnu v osmatřicátém v noci tatínek přišel a říkal, že prostě je situace vážná, že tam ti Sudeťáci, ti ordnéři, že tam něco připravujou, takže my jsme ráno prvním vlakem odjeli. My jsme měli kam odjet, odjeli jsme sem k babičce.“