Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Müllerová (* 1943)

• narodila se 5. června 1943 v Praze

• v roce 1953 byl za sdružování proti republice odsouzen starší bratr Jan

• na jaře roku 1954 byla v souvislosti s případem bratra Jana odsouzena matka Božena (po měsíci amnestována)

• na podzim roku 1954 byl zatčen a za velezradu na deset let žaláře odsouzen otec Jan (amnestován v roce 1960)

• po vyučení zahradnicí pracovala jako mistrová v zahradnické škole

• v letech 1968–1970 vedla při vršovické farnosti skautský dívčí oddíl

• v roce 1971 vstoupila do manželství s Miloslavem Müllerem

• pracovala jako pečovatelka ústavu sociální péče a pomocná kuchařka v mateřské škole

Ludmila Müllerová vyrůstala v katolické rodině silně spjaté s veřejným a spolkovým životem první republiky. Její otec, aktivní ve Sdružení katolické mládeže a spolupracovník kardinála Josefa Berana, byl po únoru 1948 perzekvován komunistickým režimem a odsouzen v politickém procesu. Rodina přišla o část majetku a děti vyrůstaly ve stínu represí. Přestože kádrový posudek znemožnil Ludmile studium vysněné pedagogické školy, blízkost dětí ji provázela po celý život. Její příběh je svědectvím o víře, rodinné soudržnosti a vytrvalosti navzdory tlaku totalitní moci.

Již tenkrát se mi zalíbila

Narodila se 5. června 1943 v Praze jako páté dítě Jana Janouška a Boženy Janouškové, rozené Žemličkové. Otcova rodina pocházela z podkrkonošských Kundratic u Jilemnice, kde po generace hospodařila na vlastním statku. Do Janova dospívání zasáhla první světová válka. Když mu bylo 15 let, jeho otec – dědeček pamětnice – narukoval na frontu a odpovědnost za chod celého hospodářství tak přešla na něj. Otec se domů vrátil jako italský legionář.

Po válce se otec pamětnice výrazně angažoval ve Sdružení katolické mládeže (SKM). V roce 1927 byl na valné hromadě zvolen tajemníkem a musel se přestěhovat do Prahy. Aktivity v křesťanských spolcích mu však přinesly něco daleko cennějšího: „Moc se mně do Prahy nechtělo, ale byl jsem téměř přinucen. A ještě na jednu významnou událost nesmím zapomenout. Před valnou hromadou SKM v květnu byl v Jednotě katolických tovaryšů večírek, kde jsem poprvé viděl předsedkyni SKM Prahy II. a VI., slečnu Boženu Žemličkovou. Již tenkrát se mně zalíbila, no a P. Bůh dal, že jsme se za dva roky vzali.“[1]

Dům plný dětí

Mladí manželé se usadili v rodinném domě na pražském Bohdalci, který se brzy začal plnit dětmi. Ludmila přišla na svět jako pátá v pořadí, po Marii, Mladě, Janovi a Prokopovi, kteří – ještě před návratem maminky z porodnice – ozdobili prostor nad schody slavobránou. „Takovým způsobem jsem byla přivítána,“ doplňuje své vyprávění pamětnice.

Zaopatřit početnou rodinu byl v průběhu válečných let pro otce nesnadný úkol. Navíc trpěl žaludečními vředy a musel dodržovat přísnou dietu, kvůli níž si v těžkých poměrech vyčítal, že rodině ubírá z už tak skromných zásob. Na počátku roku 1945 se rodina rozrostla ještě o nejmladšího syna Vojtěcha.

Kříž jako poděkování

Jako poděkování za překonání válečných hrůz nechal otec na zahradě bohdaleckého domu postavit křížek, který byl za účasti rodiny a bohdaleckých sousedů 11. května 1947 slavnostně posvěcen páterem Stanislavem Pilíkem.[2] 

„Protože ono to bylo velice, velice ošklivé. Když byla revoluce, tak oni postavili barikádu, tady pod Bohdalcem. A ta barikáda ale nebyla od něčeho k něčemu, ona byla jenom na té silnici. A oni neměli zbraně přitom, snad jednu pušku a nějaký revolver, nebyly zbraně, nic nedostali. A tak tatínek se byl nějak v noci rozloučit s maminkou a budil ty starší děti a dával jim pusu a křížek, jako že se musí vrátit na tu barikádu. A ono, jak šli Němci na Spořilově, tak oni poslali hlídku na motorce a ta viděla tady barikádu. Tak oni nešli přes nás, ale oni šli přes Kačerov. A tam právě – na Spořilově – ty muže vzali před ten tank a ti museli pochodovat před tanky, aby do nich naši nestříleli.“

Po květnovém osvobození 1945 otec přijal funkci pokladníka Zemědělské záložny a vedle svého zaměstnání se výrazně angažoval také ve veřejném a církevním životě. Působil ve Sdružení katolické mládeže, ve Svazu katolických zemědělců, spolupracoval s Katolickou charitou i Katolickou akcí. Před parlamentními volbami v roce 1946 se navíc aktivně zapojil do politiky, když v Libereckém kraji vedl předvolební kampaň lidové strany.

Bylo mnoho dohadování

Únorové události roku 1948 popsal ve svých pamětech těmito slovy: „Pětadvacátého února po poledních hodinách přinesl kdosi zprávu, že se houfují lidé na ulicích a že se něco chystá. Vzápětí nato přišla telefonická zpráva z našeho peněžního ústředí v Hybernské ul., že máme uzavřít pokladnu a jít manifestovat na Staroměstské náměstí. Nevím, kdo šel, já jsem jel domů. Byl ještě sníh. Ráno při příchodu do kanceláře jsme měli každý na stole tiskopis – přihlášku do komunistické strany. Každý byl zaražen a bylo mnoho dohadování. Podepsali ji snad všichni kromě mne, Maršíka a Klápy.“[3] Jako intelektuál, jenž úzce spolupracoval například s františkánem Janem Evangelistou Urbanem nebo kardinálem Josefem Beranem, se brzy ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti (StB).

„Víte, já si pamatuju, že než jsem šla do školy, tak jsme byli s maminkou a s bráškou Na Radosti. To byla nějaká charitní možnost rekreace, že tam vařili… Bylo to takové jednoduché zařízení. A že za námi přijel tatínek do kostela, do Vimperka, a že se vlastně přišel s námi rozloučit, a s maminkou. Oni zavřeli kardinála Berana, tak čekal, že ho zavřou taky. Protože on s ním spolupracoval v nějakých otázkách i radil mu. Takže ač to byl syn z vesnice, tak byl velice chytrý, a tím, že se pohyboval v tom peněžnictví… Tak o čem se radili, to nevím, ale vím, že čekal, že ho zavřou,“ vzpomíná na svého tatínka pamětnice.

Situaci zmírnila amnestie

Prvním členem rodiny, pro něhož si Státní bezpečnost přišla, byl v roce 1953 bratr Jan. Janek, jak se mu všeobecně říkalo, působil ve Studentské katolické akci, která sdružovala věřící studenty, věnovala se jejich duchovní formaci i vzdělávání a vedla je k aktivní účasti ve veřejném životě. Úřady jej obvinily z kontaktů s kněžími, kteří měli údajně připravovat odchod do emigrace. Za „sdružování proti republice“ byl odsouzen ke dvěma letům nepodmíněného trestu a ke ztrátě občanských práv na tři roky.

Jankovo zatčení mělo brzy dopad i na rodiče. Na konci února 1954 byla zatčena také matka a obviněn otec, protože o Janových aktivitách věděli a neoznámili je. Soud matce vyměřil rok a půl vězení, otci jeden rok. Nakonec však situaci zmírnila amnestie – otec byl propuštěn a matka se vrátila domů po měsíci. Věznění však nesla velmi těžce a po návratu dlouho stonala. V nejtěžším období se o mladší sourozence starala sestra Mlada, a to s výraznou pomocí sousedů z rodiny Bradnů.

Trest pro výstrahu

Otec, jenž se už do peněžnictví vrátit nemohl, si našel práci u Západočeského rudného průzkumu v Ejpovicích, kde pracoval jako vrtný dělník. Klid však netrval dlouho. Ještě na podzim téhož roku si pro něj znovu přišla Státní bezpečnost a ve vykonstruovaném procesu s katolickými laiky, intelektuály a lidmi označenými za osoby „napojené na Vatikán a západní zahraničí“ byl odsouzen k deseti letům vězení.[4] „A já si žádné velezrady nebyl vědom. Byl jsem potrestán, jak jedna soudkyně z lidu veřejně řekla, pro výstrahu,“ napsal později ve svých pamětech. 

Trest si odpykával nejprve v pracovním táboře v Banské Bystrici, poté ve vězeňských táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku a nakonec – když se mu vážně zhoršil zdravotní stav – v pankrácké věznici. Po pěti a půl letech byl propuštěn na amnestii a nastoupil místo zedníka u Pražského stavebního podniku. Součástí otcova trestu bylo i propadnutí majetku, čímž rodina přišla o polovinu svého domu, která připadla bytovému hospodářství. Matce se ji však podařilo za cenu značného zadlužení odkoupit zpět a dům tak zůstal rodině.

Co se to v té vaší rodině děje?

Když byl otec uvězněn, byla Ludmila teprve jedenáctiletým děvčetem a tatínek jí moc chyběl. „Nejhorší to bylo v šesté třídě, když pan učitel vyplňoval před celou třídou nějaký dotazník, čím je tvůj tatínek a takové… A teď já jsem se rozbrečela a já jsem mu neodpověděla. Tak on si pozval maminku do školy a říká: ,Prosím vás, co se to v té vaší rodině děje? Já jsem se zeptal na tatínka a ona brečela jak amík.‘“

Dům na Bohdalci byl vždy plný dětí a práce s nimi jí přinášela radost, a tak se už od mládí toužila stát učitelkou v mateřské škole. Přestože patřila mezi výborné žákyně, kvůli nepříznivému kádrovému posudku jí nebylo umožněno studovat pedagogickou školu ani gymnázium. Vyučila se proto zahradnicí na učilišti v Malešicích, kde později sama působila jako mistrová odborného výcviku. Středoškolské vzdělání i jeden semestr pedagogického studia si doplnila až při zaměstnání.

Když má člověk tatínka zavřenýho

Pamětnice vzpomíná na jaro roku 1968: „Přišel za mnou brácha, že je obnovený Junák, tak že něco musím dělat.“ Ve vršovické farnosti pak stála u zrodu dívčího oddílu, který po následující dva roky také vedla. Svou klubovnu si oddíl našel nejprve v domě na Bohdalci a později, když „se nad námi smiloval pan farář Hájek“, v přízemní místnosti na faře, kde se svého času hrávalo divadlo. Přestože vedení oddílu byla časově velmi náročná věc a na tábory zpravidla padla celá dovolená, na svá děvčata vzpomíná „sestra Liduška“ s velkou láskou. 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ji zastihla na lesní škole, kde se právě zdokonalovala v tábornických dovednostech. Protestních a sabotážních aktivit – vylepování protiokupačních letáků a otáčení směrovek – se osobně neúčastnila. „Víte, ono taky když má člověk toho tatínka zavřenýho, tak má spíš strach.“ Když byl v roce 1970 skauting opět zakázán, dívčí oddíl byl oficiálně rozpuštěn, ale mnohé z dětí přešly do Turistického oddílu mládeže (TOM), vedeného ve skautském duchu bratrem Jankem.

Ohromná svatba

V té době se Janek intenzivně zajímal o katolické misie ve světě. S mnoha misionáři si dopisoval a podle svých možností se snažil jejich práci podporovat. Do těchto aktivit se zapojil i jeho kamarád Miloslav, který se tak seznámil s Jankovou sestrou Ludmilou – svou budoucí ženou. Svatba se konala v lednu 1971 v kostele sv. Mikuláše ve Vršovicích a nesla se ještě výrazně ve skautském duchu, jak dokládají i dochované fotografie se skautskou lilií a symbolickou „zlatou“ sekyrkou.

„Měla jsem skautskou svatbu, já tam měla všechny děti, to byla tak ohromná svatba!“ Mladí manželé se usadili v rodinném domě na Bohdalci, kde vychovali syna a dceru. Na letní měsíce, kdy se bohdalecký dům rozrůstal ještě o děti sestry Mlady, pamětnice vzpomíná jako na čas velké radosti. „Ony mě milovaly, já jsem k těm dětem měla vždycky blízko.“

V domě se zahrádkou

Když děti povyrostly, svou péči věnovala svým stárnoucím rodičům a po jejich odchodu působila ještě 11 let jako pečovatelka ústavu sociální péče. Na sklonku profesního života se vrátila zpět k milované práci u dětí, tentokrát jako pomocná kuchařka v mateřské škole.

V listopadu 1989 prožívala velmi intenzivně události na Národní třídě. Životní zkušenosti v ní tehdy probouzely velké obavy o osud studentů. Do sametového dění se aktivně zapojil také její syn, „skaut“ vršovického turistického oddílu.
V roce 2025 žila Ludmila Müllerová v rodinném kruhu ve svém domě se zahrádkou na pražském Bohdalci. 

[1] Z pamětí sepsaných Janem Janouškem: „Zkouška paměti – Některé události z mého života, na které se ve svých 71 letech pamatuji“.

[2] Oznámení o posvěcení křížku, včetně programu malé slavnosti. Viz Dodatečné materiály.

[3] Z pamětí Jana Janouška.

[4] Proces skupiny Josef Hošek a spol.