„Když sem přišli Rusáci v šedesátým osmým, tak v podniku taky jsem řečnila proti, ale nemohla jsem to říct. Protože když přijelo ředitelství, já jsem dělala v průmyslovým kombinátu Dačice a to byla malá provozovna v Suchdole, ale nemohli jsme říct, že jsme byli proti Rusákům, v tom osmašedesátým. I když vím, co se tu dělo, v té Praze jak se střílelo a tak dál. No ale museli jsme…co jsme měli dělat…to jsme byli na jednu stranu dá se říct zbabělci, no, ale to by jsme snad ani nemohli pracovat tam v tom podniku, kdybychom dali najevo, že jsme proti Rusákům. Řekl to náš vedoucí tam, to nebyl ředitel, ale vedoucí jenom a brzy odešel z funkce vedoucího a chodil dělat do zámečnický dílny a potom ho dali na skladníka a dostal infarkt a brzy zemřel. A byl to všechno následek toho, že byl proti Rusákům. Ale my jsme to říkat nesměli, my jsme si to řekli doma, to ano a nebo v práci, ale nesmělo to vědět ředitelství z Dačic. No byla to faleš na faleš. Nelíbilo se mi to nikdy a to společenství s Rusákama taky ne. Ne, nikdy jsme tomu nefandila, ale nahlas jsem to říct nemohla.“
„Já ho snad viděla, ne tak úplně zblízka a on hodně chodil do lesa a lidi si ho všímali a on měl potom strach, že by se to mohlo prozradit, že u nás je a že by nás mohli zastřelit. Tak sám od sebe, řekl to mým rodičům a chtěl odejít. On sám, my by jsme ho bývali, no já jsem byla malá, já jsem nemohla rozhodovat, ale rodiče by ho tam bývali rádi měli, ale on řekl: ‚Ne, ne, ne, je to strašně nebezpečný pro vás pro všechny.‘ Tak ta mladší sestra, té bylo asi sedmnáct let, ta ho vedla přes lesy, úplně stranou, do Třeboně k vlaku. Divím se, jestli s ní tatínek předtím jel, aby věděla kudy jít, to nevím, to jsme se takhle dalece nedomluvili, jen vím, že Jarmilka, že vedla pana generála Bílého do Třeboně. No a z Třeboně jel pravděpodobně vlakem do Českých Budějovic a jestli tam ho poznali nebo jestli se sám přihlásil, to nevím.“
Miloslava Mráčková, dívčím jménem Brandejsová, se narodila 2. ledna 1935 ve vesnici Stříbřec u Stráže nad Nežárkou. Její rodiče Josef a Anna Brandejsovi na přelomu roku 1939-40 na hájovně u Stříbřce ukrývali Josefa Bílého, armádního generála Československé armády a v té době také hlavního velitele protinacistické odbojové organizace Obrana národa. V prosinci 1939 odešel do ilegality a rodina Brandejsova tak byla pravděpodobně první, kdo mu nabídl pomoc. V březnu 1940 se Josef Bílý rozhodl dočasný azyl v hájovně opustit, aby svou přítomností rodinu se čtyřmi dětmi neohrožoval. Gestapo ho zatklo na podzim 1940, o rok později byl na příkaz Reinharda Heydricha popraven v ruzyňských kasárnách. Do celé záležitosti byly, kromě rodičů Miloslavy Mráčkové, zasvěceny i její starší sestry. První převezla dopis manželce Josefa Bílého do Prahy a druhá ho tajně převedla na nádraží do Třeboně. Miloslava vystudovala vyšší hospodářskou školu a po maturitě začala pracovat jako úřednice v bance. Na obdobných pozicích pak pracovala celou svou pracovní kariéru. V roce 2022 žila společně se svou rodinou v Suchdole nad Lužnicí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
