Adelina Mohrmannová

* 1939

  • "Lenora je krásná, nádherná, krásný zámeček tam byl, majitelem byl pan Kralik, Němec, má tam i v Horní Vltavici krásnou hrobku, ale zámeček rozkradli a jak to dopadlo, nevím, už tam léta nejsme. Tatínek musel odtamtaď pryč, kvůli komunistům. Protože tatínek pracoval hlavně v noci a tam byl jeden blázen, který strhával ty komunistické letáky, který oni si tam vždycky vyvěsili, a oni to sváděli na tátu. Tatínek by si v životě, kdyby tam viselo nevím co, tak by si toho nevšiml, protože nikdy nešel do žádné strany ani nic takového, nu a zkrátka svedli na něj, že on jim strhává ty plakáty. Tak dal výpověď a odstěhovali jsme se potom do Teplic. V Lenoře pak zjistili, kdo to dělá, tam byl takový cvok, a aby si mohl zatopit, tak vždycky strhnul nějaké noviny, teda nějaké zprávy a zatápěl si s tím! Oni na to přišli a přijeli znova za tátou, aby se vrátil, ale táta jim říkal, v životě ne! Říkal, že mezi takový lidi už nepůjde."

  • "Rodiče zažádali (o repatriaci), všechny nás nastěhovali - když nám dali povolení, některý to třeba asi nedostali, nevím - tak jsme jeli do Košic, tam nás naložili do těch dobytčáků, vždycky dvě až tři rodiny, podle toho, kolik nás bylo, a jeli jsme snad týden z těch Košic a tady nás rozdělovali do skláren. Pro rodiče to bylo určitě strašně těžký. My přijeli do Annína, to je u Sušice, brácha se narodil v Sušici, odtamtud jsme se potom, když mu bylo asi devět měsíců, stěhovali do Lenory. Tam už byli všechny tety, příbuzní a hodně lidí, emigrantů z Rumunska, takže tam už bylo líp. Abych vám pravdu řekla, tam byl z Čech akorát pan doktor, pan učitel a policajt, jinak tam byli pořád ještě Němci, který čekali na vystěhování. To bylo nejhorší, že my, ani jako děti, jsme nemohli s nikým mluvit, učit se tu češtinu. To až potom, když už jsme chodili do školy, jinak to bylo pro nás děti těžký, učit jsme se nemohli, do školy jsme zatím nemohli a ty, co už byli ti 13, 14letí, ti už vůbec nenastoupili do školy, ty začali dělat, všecky ty děcka, v těch sklárnách. V malírně třeba, sestřenice dělaly v malírně, malovaly sklo. Čekali jsme holt, až se vystěhují všichni, dostali jsme byty a potom už to šlo."

  • "Bylo to strašný, já byla v nemocnici, měla jsem spálu, tatínek tam pro mě šel, tam všicky doktoři a sestry utekli, zůstali jen pacienti. Mně bylo pět nebo šest let a byl tam ještě jeden chlapeček, tak mě a toho chlapečka sebral a utíkal tam, co jsme bydleli v Turdě. Nic jsme nesehnali k jídlu, maminka plakala a říkala, co já jim dam jíst, já tady nic nemám. Jeli Němci, couvali už, protože se blížili Rusáci a ňákej lékař tam byl, dal jí krabici čokolády a říkal, helejte, dejte jí každou hodinu kus té čokolády a ona vydrží. No tak jsem každou hodinu dostala jednu tu štafličku. No a tak jsme utíkali s frontou až do tej Bystrej, do toho Pădurea Neagră. Slováci tomu říkali Černá hora, tam bylo hrozně moc Slováků. Lesní dělníci, který tam káceli stromy a dělali v lese. Tenkrát se ty sklárny vytápěly dřevem, dneska už uhlím nebo plynem. Dělali dřevo do skláren, aby mohli tavit sklo. Bylo tam hrozně moc Slováků a Maďarů a všechno možný, Rumunů míň, ty dělali spíš zemědělství, to byli zemědělci, sklárny jim nic moc neříkaly, to byli vždycky ti přistěhovalci, ti dělali ve sklárnách."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 17.07.2023

    (audio)
    délka: 55:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za ten život dlouhej hodně zkusíte

Adelina, 3 roky, s panenkou v moravském kroji, Turda 1942
Adelina, 3 roky, s panenkou v moravském kroji, Turda 1942
zdroj: archiv pamětníka

Adelina Mohrmannová se narodila 24. listopadu 1939 v Turdě v Rumunsku. Maminka Adéla, roz. Stöhrová, byla Slovenka. Její rodina odešla ve 20. letech za prací do tehdy nové moderní sklárny v Turdě. Stejně tak se ocitla v Rumunsku rodina otce. Josef Kollár měl českou národnost, narodil se do sklářské rodiny na Ukrajině. Adelininy rodiče se brali v roce 1937. Žili v Turdě, na konci války uprchli na venkov. Útočiště našli ve sklářské kolonii v Bystré, u hranic s Maďarskem. Zažádali o repatriaci, v roce 1947 dostali povolení k návratu. Usadili se v Lenoře. Tady už do sklárny nastoupila i Adelina, bylo jí 13 let. Neměla vzdělání, do školy kvůli válce nastoupila pozdě. Myla sklo, až později se vyučila brusičkou. Z Lenory otce záhy vyštvali komunisté. Rodina našla práci v Teplicích. Adelina tu ve sklárně potkala manžela, Pavla Mohrmanna. Brali se v roce 1960. Manžel byl také brusič a výborný muzikant. Hrál v moserovském orchestru na baskřídlovku. Měli spolu tři děti, dcera bohužel v 10 letech zemřela. Adelina Mohrmannová odpracovala v Moseru dlouhých 35 let. Do důchodu šla v roce 1995. Ve stejném roce jí zemřel manžel. Radost jí dělají vnuci, kteří jdou v dědových šlépějích a věnují se hudbě. V roce 2023 žila v Karlových Varech.