Ludmila Mihajlović, roz. Marešová

* 1936  

  • „Přišly leta, že se už jde do mateřské školky, a potom i česká škola, která byla u kostela, škola je [tam] i teď, ale jenom dva roky, protože Němci nařídili, že všechny jiný národy mají jít dolů do školy, teď se jmenuje Žarko Zrenjanin, do tý školy jsme šli, tam byli Rumuni, Maďaři, Češi, a jak jsme si hráli, to byla disciplína, tu jsou jenom Češi, tady jsou Rumuni, tady jsou Maďaři, bylo nás dost, ale žáků málo.“

  • „Když jsem šla do Čech, tak jsme byli tři dni v Praze a zrovna v tu dobu bylo Informbyro. Paní učitelka Šovancova, která byla velký komunista, povídá: ,Zpivejte děti.‘ My zpíváme a tam jak kdo – kdo byl na straně socialismu, to byl ten převrat nejhorší – ,Přestaňte zpívat‘, druhý zase – ,Zpívejte‘. A tak tři dni jsme byli v Praze. Potom, že pojedeme k těm lidem, kteří nás mají přijmout, Vlčkovi, Josef Vlček. Šla jsem do Týniště nad Orlicí a tam byla jedna továrna, o kterou se oni starali. On byl velkej komunista a já jsem už věděla dost toho, on mě vzal za ruku a vedl po továrně: ,Tuto je holka z Jugoslávie, ať vám řekne, jak se tam krásně žije.‘“

  • „Když přišli Němci, tak přišli si vzít, co chtěli, z té naší hospody, tak mezi ostatním byl i ten gramofon a moje babička vyšla na ulici a začala proklínat v češtině. A jeden německý voják přišel k ní a povídá: ,Babičko, nezlobte se na nás, nejsme my všichni vinní.‘ A on byl z Čech. Potom už každý večír chodil k nám, jako k Čechům, a já jsem měla hezké tety, [scházeli] se tu mladí lidi a zpívali české písničky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bela Crkva, 25.05.2017

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu 20. století ve vzpomínkách české menšiny v Srbsku
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem se narodila jako učitelka

1495735296554.jpg (historic)
Ludmila Mihajlović, roz. Marešová

Ludmila Mihajlovič rozená Marešová, pochází z obce Kruščice nacházející se na území bývalé Jugoslávie. Narodila se 15. září 1936 rodičům Šimanu a Marii Marešovým. Patří k příslušníkům české menšiny v Srbsku. Když jí byly tři roky, rodina se přestěhovala do městečka Bela Crkva, kde babiččina sestra vlastnila hospodu. Ludmilin otec tam nastoupil do práce, ale záhy po vypuknutí druhé světové války byl zatčen a strávil čtyři roky ve vězení. Ludmila nastoupila do české školy v Belé Crkvi, po dvou letech ji však němečtí okupanti zrušili a děti přestoupily do školy, kde se učili příslušníci všech národnostních menšin. I tam díky učitelce Šovancové zůstala v kontaktu s českým jazykem a kulturou. Vystudovala učitelství a nastoupila do české školy v Kruščici. Angažovala se v životě tamní české komunity. Navštěvovala Český dům v Bělehradě. Po několika letech česká třída v Kruščici zanikla, Ludmila Mihajlovič pak ještě pár let učila v srbské třídě, poté se s manželem a dětmi odstěhovali do Pančeva, kde pracovala jako úřednice u policie.