„Z politického oddělení byli nasměrováni důstojníci vojenské kontrarozvědky, kteří mě navštívili. Ptal jsem se jich proč a oni mi tehdy říkali, že potřebují, abych se vyjádřil k některým věcem. Říkali, že je překvapuje, že jsem si podal sedm žádostí o studium, že mi to stále bylo zamítáno. A já jsem se jich tehdy jenom zeptal, že doufám, že se mnou jenom mluví a nesledují mě. Bavil jsem se s manželkou, říkal jsem jí, že mi nezbyde nic jiného, než s nimi spolupracovat, protože ji potřebuji dostat na dialýzu. Tehdy mi odpověděla: ‚Pokud jsi to ty, tak věřím, že jejich spolupráce bude prostě nulová, protože ty na nikoho nic zlého neřekneš, ty jsi takový.‘ Tak začalo několik diskuzí s těmito orgány, já jsem jim něco podepsal a při těch diskuzích jsem se dozvěděl, že sledování skončilo Martinem, že tam to sledování bylo skutečně prováděno a že v současné době mě nikdo nesleduje. Hovořil jsem s nimi několikrát, ptali se na různé věci a já jsem jim odpověděl: ‚Snad proboha nechcete po mně, abych vám něco řekl?‘ Manželka se na dialýzu dostala, snad to nebylo jen zásluhou této akce, ale opakuji, že bych ji provedl stokrát. Stokrát znovu. Vím, že k tomu byl zápis a v něm pět řádků, kde v podstatě byl problém – a odpověď nula.“
„Nastoupil jsem do vojenského gymnázia. Bohužel se přiblížil rok 1968, rodina byla na Slovensku, já byl právě v té Opavě. V noci na 21. srpna jsem spal na ošetřovně, protože jsem neměl byt, a uslyšel jsem o obsazování Československa. Tehdy jsem zareagoval, že jsem v noci začal vyrábět plakáty, které měly pochválit Dubčeka. Brzy k ránu to byly první plakáty, které se objevily v celém městě. Přibíjel jsem je na venkovní plochu vojenské instituce. Kolem mě jezdily polské a pak ruské tanky. Vlastně jsem tehdy nemohl nic dělat, protože jsem neměl žádné zbraně, měl jsem akorát ukazovátko a křídu jako kantor. Velitelem vojenského gymnázia byl plukovník Černý, který se také postavil proti vstupu vojsk a zároveň se zúčastnil renomovaného sjezdu komunistické strany. Po obsazení následovala situace, že tato škola byla vyhlášena jako oportunistická, následovaly příchody speciálních důstojníků politického oddělení, obrovské kádrování a výsledkem bylo, že jsem byl připravený pro propuštění.“
„Velel jsem jednotce, která měla z Martina pochodovat na vojenské přehlídce v Praze. A tehdy se stalo, že jsem viděl, že kolem té jednotky se začalo stahovat velké množství důstojníků, i těch, o kterých jsem věděl, že jsou u vojenské kontrarozvědky. Navštívil mě jeden z těch kontrarozvědčíků a řekl mi: ‚Tyhle nesmíte pustit z prostoru nácviku přehlídky.‘ A dal mi seznam asi dvanácti lidí. Tehdy jsem se s ním chytil a řekl jsem, že tu mám vojsko, které je připravováno, spíme ve stanech, je nám zima – a ještě abych organizoval nějaké jeho příkazy. Nebavili se se mnou a tehdy za mnou přišel chlapec, který mě oslovil a říkal, že potřebuje na vycházku, protože má nemocnou matku. Já jsem se do žádných seznamů nedíval, pustil jsem ho, a pak jsem se dozvěděl od jednoho z důstojníků, že měl nějaké spojení s americkou ambasádou. A to nevíte, co okamžitě následovalo. Odehrávaly se tam takové hrátky, aby mohl na vycházku, aby mohl být sledován a tak dále. A mě začali trochu podezřívat, že mám nějaké spojení s americkou špionáží. Ale já přiznávám, že jsem byl věren tehdejší armádě, že jsem žádné špionáže ve prospěch Spojených států neprováděl.“
Milan Michalica se narodil 21. května 1937 v Praze. Jeho otec František Michalica byl legionář a pozdější brigádní generál, který musel pro neshody s ministrem obrany Alexejem Čepičkou odejít v 50. letech z československé armády. Po vychození základní školy nastoupil pamětník na střední průmyslovou školu do Brna a po jejím absolvování se rozhodl pokračovat ve studiu na učilišti protivzdušné obrany v Košicích. Zde se naučil ovládat všechny protiletadlové zbraně i střelecké radiolokátory. Následně jej čekalo odvelení na vojenské učiliště do Turčanského Svatého Martina, kde se stal velitelem jednotky zaměřené na radiolokaci. V této době se dostal do hledáčku vojenské kontrarozvědky, která jej podezřívala, že provádí špionáže ve prospěch Spojených států amerických. Pamětník nesměl být nadále povyšován a připravoval se na propuštění z armády. K tomu ale nakonec nedošlo a on setrval v armádních řadách. V roce 1967 požádal z důvodu špatného zdravotního stavu manželky o převelení do vojenského gymnázia v Opavě, kde začal učit přírodovědné předměty. V Opavě jej také zastihla zpráva o obsazování Československa vojsky Varšavské smlouvy. Ještě v noci začal vyrábět plakáty proti okupaci, které přibíjel na plochu vojenského gymnázia. Následovalo propuštění z Komunistické strany Československa a nová hrozba propuštění ze zaměstnání. K těmto problémům se navíc přidaly i rodinné potíže, protože se vážně zhoršoval zdravotní stav pamětníkovy manželky. Aby svoji milovanou ženu dostal na dialýzu a zachránil jí život, podepsal Milan Michalica závazek s vojenskou kontrarozvědkou. Dle vlastních slov však byla jeho spolupráce s bezpečnostními orgány nulová. Manželku na dialýzu nakonec přijali, avšak pádu komunistického režimu se již nedočkala a na podzim 1989 zemřela. Po sametové revoluci čekalo pamětníka povýšení do hodnosti plukovníka a následně se stal náčelníkem opavského gymnázia. Později začal učit na gymnáziu v Praze a ve volném čase se stal skoro v sedmdesáti letech nejstarším trenérem volejbalu. V době natáčení (2022) žil v Rychnově u Jablonce nad Nisou a věnoval se své zálibě – malování akvarelem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
