Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Mesarč (* 1956)

• narozen se 26. dubna 1956 ve Vysokém Mýtě

• studoval na vysokomýtském gymnáziu, tíhl k historii

• od střední školy čelil problémům kvůli dlouhým vlasům

• po maturitě nastoupil jako nekvalifikovaný střihač do n. p. Karosa

• v podniku prošel řadou pozic a postupně si doplňoval vzdělání

• v listopadu 1989 se stal jedním ze zakladatelů OF ve Vysokém Mýtě

• jako člen užšího vedení podniku zažil transformaci Karosy

Rodina matky pamětníka Jana Mesarče pocházela z Vysokého Mýta, dědeček Klazar byl sochařem, u kterého se časem projevila profesní choroba, obvyklá u sochařů či kameníků – silikóza plic. Začal proto pracovat jako úředník v Bratislavě, kde se seznámil s českou učitelkou, dříve působící mimo jiné i na Podkarpatské Rusi. Po čase se vzali a vrátili do Vysokého Mýta, žili v domku v Husově ulici a měli dvě dcery.

Volné pokoje v domku pronajímali studentům střední průmyslové školy a shodou okolností se obě jejich dcery po čase provdaly za bývalé nájemníky – studenty ze Slovenska. Na dědečka Klazara vzpomíná pamětník jako na demokraticky uvažujícího „masarykovce“, který měl doma bysty obou československých prvorepublikových prezidentů.

Zdědil lásku k historii a pochyby o komunistické ideologii

Matka pamětníka byla zdravotní sestrou, otec po narození syna v roce 1956 teprve začínal studovat vysokou školu a s pamětníkem se během raného dětství vídal spíše málo. Velký vliv měli na Jana Mesarče především prarodiče, po babičce, učitelce českého jazyka a dějepisu, zdědil lásku k historii a po dědečkovi pochyby o komunistické ideologii. Na sebe vzpomíná jako na „rošťáka“ s mnoha klukovskými průšvihy, který však strávil mnoho času četbou knih, zejména historických románů od Jiráska či Sienkiewicze.

V roce 1968 došlo na krátkou dobu k obnovení Skautu, kde se pamětník setkal s bývalými prvorepublikovými členy této organizace, kteří v jeho době působili jako vedoucí. Na základní škole se mu dařilo a po dokončení pokračoval ve studiu na gymnáziu.

Na gymnázium nastoupil v roce 1971, v době nastupující normalizace. Ačkoli antikomunistické názory, převzaté po prarodičích, nijak veřejně neprojevoval, dostával se často do konfliktu s učiteli i regionálními komunistickými představiteli. Důvodem byly zejména dlouhé vlasy, které si jako náctiletý nechal narůst. Nejednalo se o žádný politický protest, dle svých slov je nosil především proto, že se to nesmělo. „Ne, že by se mi nějak líbily. Ale nechápal jsem, proč je nemůžu mít. A řekl jsem si, že se to nesmí, když je zakazujou, tak já je mít budu.“

Potýkal se potom s neustálým, většinou však nepřímým nátlakem v různých podobách, například si nemohl, údajně jako jediný ve třídě, udělat autoškolu v rámci školního programu zdarma, dostával horší známky a bylo mu často domlouváno, aby se nestýkal s jinými dlouhovlasými kamarády. Přiznává, že k problémům přispívalo i jeho vlastní vzdorovité chování.

„Nová učitelka, když mne viděla, tak řekla, že ze mne ten ironickej kukuč dostane,“ vzpomíná Jan Mesarč. Na gymnáziu měl brzy špatné známky a nemohl se proto hlásit na nějaký historický obor na VŠ, ač odmalička toužil po archeologii, o kterou se velmi zajímal a chodil na brigády na vykopávky.

Dozvuky roku 1968

V době jeho středoškolských studií byli jeho rodiče rozvedeni, žil s matkou samoživitelkou a musel si přivydělávat. Pořídil si kárku a jezdil s ní na skládku za kasárnami sovětské armády, kde sbíral prázdné láhve a kovy. Prý si vydělal víc než většina kamarádů na běžných brigádách.

Počátkem 70. let byla na vysokomýtské stavební škole otevřena pomaturitní nástavba, na které se v době nástupu normalizace ocitlo několik vyhozených vysokoškolských studentů či „uklizených“ pedagogů. Dle slov pamětníka se vytvořilo uzavřené nonkonformní prostředí, setkávající se často v hostinci Na Bráně. Vzpomíná, že se například zpívaly písně Karla Kryla, poslouchaly desky s moderní zahraniční hudbou, pokud se ji někomu podařilo opatřit, či kritizovaly společenské poměry. „Byla to taková atmosféra post osmašedesátý rok,“ dodává. Tato skupina prolínala i do SSM, ze kterého později vzešlo několik zakladatelů Občanského fóra ve Vysokém Mýtě.

Po maturitě nemohl kvůli špatnému průměru pomýšlet na studium většiny humanitních oborů, dostal se na ČVUT, ale během prvního semestru školy zanechal. Musel se ženit, manželka studovala také na vysokomýtském gymnáziu o rok níž než pamětník. V jejím ročníku maturovalo sedm těhotných studentek a Mesarčovým se dítě narodilo mezi písemnou a ústní částí maturity. Pamětníkova matka se v této době znovu vdala a odstěhovala za svým novým mužem a pamětník se musel starat o rodinu. Zanechal proto studií a nastoupil do národního podniku Karosa ve Vysokém Mýtě jako nekvalifikovaný dělník. Po půlroce však šel na vojnu, a přestože byl ženatý a měl dítě, musel odsloužit plné dva roky.

S dlouhými vlasy na konferenci ROH

Po návratu z vojny nastoupil znovu do Karosy, pracoval v dílně jako střihač plechů. Vzpomíná na zážitek z podnikové konference ROH (revoluční odborové hnutí, tehdejší odbory) v roce 1979. Z jeho dílny tam údajně nikdo nechtěl jít, přihlásil se tedy dobrovolně sám, připravil si kritiku některých záležitostí a aby měl své vystoupení něčím podložené, vybavil se souvisejícími články, v nichž se postoje čelných představitelů KSČ, například prezidenta Gustáva Husáka, formálně shodovaly s jeho tvrzeními. Nečekané vystoupení Jana Mesarče, tedy mladého člověka s dlouhými vlasy a v džínách zaštiťujícího se citáty prezidenta republiky, vzbudilo rozpaky a prý zapříčinilo neschválení mnoha jindy automaticky odsouhlasovaných věcí (např. nadstandardní pracovní závazky apod.).

„Byl to moment, kdy šlo využít rozdíl mezi jejich slovy a činy. Něco jiného říkali, ta slova byla vesměs krásná, ale úplně něco jiného dělali. A když to člověk vystihl, vytáhl to a řekl jim jejich vlastní slova do očí, nemohli nic říct...“ Ač se nesetkal s žádným následným postihem, v budoucnu už nikdy na žádnou konferenci delegován nebyl.

Kariéra v Karose

Jan Mesarč se během zaměstnání vyučil strojním zámečníkem, později si doplnil odbornou technickou maturitu. V Karose pracoval na několika postech, i přes vcelku uspokojivý plat řadového kvalifikovaného dělníka se snažil dál v oboru vzdělávat. Příležitostí mu byla volná pozice vedoucího skladů, o kterou nikdo nestál. Ač se jednalo o vedoucí funkci, bylo místo špatně placené, nejednalo se prý o příjemnou práci a místním také vadilo, že se mezi skladníky nachází mnoho Romů.

Jan Mesarč se funkce ujal, vnímal nechtěné a komplikované místo jako příležitost ukázat schopnosti. Byl úspěšný, často se pracovně setkával s asistentem náměstka výroby Mokrejšem, který si ho později vzal zase jako svého asistenta a Jan Mesarč se tak dostal do prostředí vyššího vedení podniku. Tou dobou dálkově studoval vysokou školu (VUT) v Brně a podle jeho slov mu bylo dáváno najevo, že by se s ním mohlo počítat do nejvyšších funkcí, pokud by vstoupil do KSČ. To sice odmítal, ale v rozhovoru přiznal, že pokud by nedošlo k pádu komunistického režimu v roce 1989, není si jist, zda by nakonec nesvolil.

Trojí Občanské fórum

O událostech 17. listopadu se podle svých slov dozvěděl se značným zpožděním a zprvu je nebral příliš vážně. Jeho dálkové studium v Brně probíhalo tak, že jezdil do školy o pátcích a pondělcích. Když tedy přijel v pondělí 20. listopadu jako obvykle do školy, zjistil, že se neučí, mluví se o stávce, a teprve tehdy si uvědomil skutečný stav věcí. Snažil se zjistit co nejvíce, opsal či posbíral různá prohlášení, studentské letáky apod. a vrátil se zpět do Vysokého Mýta, kde se tehdy ještě nedělo téměř nic. Právě nečinnost maloměstské společnosti ho prý vedla k tomu, že oslovil několik lidí, o kterých předpokládal, že zastávají k věcem stejné postoje. Většinou se jednalo o osoby z prostředí SSM, on sám byl dokonce členem svazáckého výboru v Karose.

Zpočátku se nesnažili o nic víc než o zjišťování a další šíření informací, ale události se rychle vyvíjely a v několika dnech se ve Vysokém Mýtě ustanovily asi tři skupiny Občanského fóra. První se skládala z lidí pracujících v různých zájmových skupinách města, jednou z tváří byl třeba Jan Schejbal, který vedl vysokomýtský filmový klub. Další skupina, která se považovala za oficiální vysokomýtské OF, byla pamětníkem označena jako skupina „hospodských povalečů“, nicméně právě jí se podařilo kontaktovat například pražské herce a nějakou dobu skutečně vystupovat jako reprezentant Vysokého Mýta. Třetí skupina, která spolupracovala se skupinou města, se ustanovila v Karose, kde řešila spíše specifické problémy tohoto velkého podniku.

Boj o uvolněné pozice

Národní podnik Karosa tehdy zaměstnával několik tisíc lidí a v desetitisícovém Vysokém Mýtě představoval jakýsi uzavřený svět s vlastním děním. Podnikové Občanské fórum, které tady vzniklo, proto řešilo trochu jiné problémy než „městská“ část stejné platformy. Zápasilo s podnikovými organizacemi KSČ, usilovalo o prostor v podnikovém časopisu Karosář a snažilo se zlomit moc podnikových stranických funkcionářů, představujících vlivné „paralelní vedení“ podniku. Pamětník například vzpomínal, že i osoba v tak vysokém postavení, jako byl výše zmíněný náměstek Mokrejš, se musela čas od času chodit „zpovídat“ příslušnému stranickému funkcionáři, který byl pracovním postem řidič fekálního vozu.

Po založení OF v Karose Jan Mesarč s dalšími obeslal jednotlivá pracoviště, aby si vybrala své zástupce k dalšímu jednání. Jak vzpomíná, lidé z jeho okolí postupovali značně neobratně. „My byli tehdy mladí, naivní, nezkušení, neměl nám kdo poradit, nikdo nic takového nikdy nedělal. Ale měli jsme dvě motta: první, nejsme jako oni, a druhé, to, co řekl Voltaire, nesouhlasím s vaším názorem, ale do smrti budu bojovat za to, abyste ho mohl říkat.“

Další debaty se prý postupně vymkly z původního směru a omezily se především na odvolávání jednotlivých podnikových funkcionářů a vzápětí vznikl boj o uvolněné posty. On sám se prý obával o budoucnost podniku a postavil se proti tomu, aby OF byla určující skupina, která rozhoduje o pracovních postech v závodě. S tímto názorem se ocitl v menšině, Občanským fórem byl odvolán ředitel Trnka, náměstek Mokrejš a další a někdy v polovině roku 1990 byl Jan Mesarč dokonce z Občanského fóra vyloučen.

Karosa v tržním světě

Během 90. roku o podniku přestala rozhodovat skupina lidí z OF a vedení se začalo postupně profesionalizovat v novém společenském systému. Byl jmenován kompetentní generální ředitel, sám pamětník se postupně dostal do nejužšího vedení. Rok 1991 jako „první ostrý rok v kapitalismu“ znamenal pro podnik něco zcela nového. Doposud dostával plán, nemusel se starat o prodej či propagaci a aniž si je musel opatřovat, měl stanovené prostředky na provoz i výrobu. Zaběhlý chod byl ve srovnání s dnešní dobou pro vedení podniku jednoduchý. „Do té doby se prodávaly série 600 autobusů červených městských, 600 modrých linkových, prostě všechny stejné, tam nebyla žádná odchylka, žádné přání zákazníků neexistovalo.“

Náhle se ocitl ve zcela jiném prostředí, na které nikdo ze zaměstnanců nebyl nijak vzdělán či školen, a brzy bojoval o přežití. K tomu je třeba dodat, že stejně jako ostatní bývalé socialistické podniky, ani Karosa neměla jakoukoli metodiku, pokyny pro řízení během období transformace či nějakou jednoduchou instruktáž, jak se chovat dál v novém ekonomickém světě. Záchranou se podniku a s trochou nadsázky i celému regionu Vysokomýtska stal prodej Karosy francouzskému gigantu Renault. Francouzi podnik nekoupili ze spekulativních důvodů, ale kvůli další výrobě. Investovali do modernizace provozu a vysokomýtská továrna s nimi prošla těžkým obdobím lépe než mnoho jiných podniků rozpadajícího se Československa.

Jednou ze zahraničních zakázek Karosy pod vedením Renaultu byl prodej autobusů do Litvy. Podmínkou kontraktu byla další výroba přímo v zemi, autobusy Karosa se tehdy produkovaly panelovou metodou a díky tomu je bylo možné „skládat“ z jednotlivě dodaných polotovarů. Rozhodlo se proto o výstavbě montážní linky, kterou v Litvě zorganizuje sama Karosa. Z členů vedení podniku, pocházejících veskrze ze socialistického prostředí, s tím nikdo neměl zkušenosti, nakonec se toho ujal Jan Mesarč s několika techniky, který v tom podle svých slov opět spatřoval příležitost.

Akce skončila úspěchem, podobné linky pak skupinka organizovala po dalších zemích východního trhu a bývalého Sovětského svazu, pamětník se postupně zaměřil na tuto oblast a jeho další kariéra „managera v kapitalismu“ mu zajistila osobní ekonomický vzestup. V rozhovoru zmínil, že příčiny svého současného úspěchu spatřuje v předešlé nutnosti naučit se bojovat a improvizovat v rámci nějakého třeba i ustrnulého systému, což ho pro život vybavilo lépe než jakékoli školy.