„Ne, já si myslím, že Castrismus mi nic nesebral, naopak, zocelil mě. Posílil mě, protože jsem vždy pod výhružkami musel následovat svoje přesvědčení, svoje ideje, prosazovat svoje hlediska i přes všechny obtíže. Sebral mi svobodu, ale vždycky když jsem byl uvězněn, byl jsem svobodný, nedovolil jsem, aby tomu bylo jinak, i ve vězení jsem bojoval za to, čemu jsem věřil, že je správné. Vždy jsem byl svobodný, i ve vězení. Moje tělo bylo uvězněné, moje mysl ne, moje víra také ne. A znovu opakuji, vše, co mi pomohlo, byl právě tento život a tyto moje zkušenosti.“
„V 80. letech 20. století proběhl historicky označovaný ‚Mariel‘, i když správně vše začalo na Velvyslanectví Peruánské republiky na Kubě. V dubnu se haldy Kubánci valily na ambasádu žádat o azyl, o pomoc s odchodem z Kuby, čehož kubánská Vláda nakonec politicky využila. Nevím jak přesně, ale stalo se tak, Vláda pod sociálním tlakem, který rostl, označila několik skupiny, které mohly z Kuby odcestovat – lidé se sociálními problémy, lidé s odporem k Vládě, další otázkou byli nábožensky orientovaní, například Svědci Jehovovi a nás označili jako politické vězně a dali nám šanci emigrovat ze země.“
„Styl výslechů v budovách Státní bezpečnosti byl drsný, výslechy vždy byly velmi drsné, popsal bych je jako psychický teror. Používají psychologické metody, například že vodovodní kohoutek věčně kape, opakovaně tě budí ve tři nebo ve čtyři ráno ti stejní hlídači, je to šikana, světla, která nikdy nezhasnou a bez přestání svítí, strážníci chodí do tvé cely každých 10 nebo 15 minut a obrátí ji vzhůru nohama. No a pokud jsi v cele s železnými dveřmi, třískají s nimi! Jdou na to psychologicky. Jako by nestačilo, že v každé cele je mezi těmi třemi o čtyřmi vězni jeden, který na tebe pořád čumí a pozoruje tě.“
„Zavolali mě na vojnu. Benito, ten, co měl už své vlastní nápady, musel na povinnou vojenskou službu. Na základně, kam byl umístěn, se potkal s podobně smýšlejícími, měli podobné nápady jako Benito, a tím společným bylo bojovat za svržení současné kubánské vlády. Cílem bylo vyvolat občanské povstání, všem se tento plán zamlouval. Měli jsme plno nápadů, jak to udělat, jedním z nich bylo převzít naší vojenskou základnu a další akce, které by vedly ke svržení vlády. Kdybychom dokázali obsadit základnu, měli bychom dostatek zbraní, obsadili bychom nedaleké město, ve městě jsme měli několik spojenců, kteří by přímo tam vyvolali povstání. Počítali jsme také s podporou politických vězňů, protože poblíž města se nachází věznice jménem Huica, no v té době, ale možná je tomu tak i dnes, v té věznici byli umístěni pouze političtí vězni.“
José Benito Menéndez del Valle se narodil v dubnu roku 1947 v Havaně, v Kubánské republice. Už od raného mládí byl José odpůrcem komunistického režimu s rozhodnutím svrhnout kubánskou vládu. Jeho pokus o státní převrat v roce 1969 nebyl úspěšný a byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. Ani druhý pokus v roce 1994 nedopadl tak, jak José plánoval a byl poslán na 16 let do vězení. Josého děti a manželka žijí ve Spojených státech amerických, kam se jim v roce 1981 podařilo emigrovat z přístavu Mariel na Kubě, odkud v letech 1980 a 1981 opouštěly zemi tisíce Kubánců. V současnosti není Josému umožněno vycestovat z Kuby do Miami, kde by se mohl setkat se svou rodinou. Navzdory všem výhružkám a zastrašování ze strany komunistického režimu se José nevzdává a pokračuje jako jeho odpůrce. Podporuje hlavně kubánskou mládež, je aktivním členem několika nezávislých hnutí, jejichž cílem je posílit vzdělanost a informovanost kubánské společnosti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
