Květoslav Mašita

* 1947  

  • „Nejdramatičtější okamžiky jsem měl tenkrát v Anglii, ale to jsme bohužel nevyhráli, poněvadž mi v rychlostní zkoušce prasknul řetěz. Což byl velký problém, protože jsem na to neměl vercajk. Konkurenti všichni hned udělali hlouček kolem mě, takže už mi nikdo nemohl ani nic podat. Tak jsem nakonec šroubovákem a kamenem ten řetěz nějak roznýtoval a zanýtoval, abych dojel do časovky. Tam mi už potom dali nový. To byla oprava za všechny prachy.“

  • „Když jsem nakousnul tu Ameriku… Tam nejdříve chtěli nějaké tisícové množství motorek, což samozřejmě tady se všichni jenom smáli, to nepřicházelo v úvahu. Tak prý alespoň svíčky bychom potřebovali koupit a zas nahodili nějaké miliony. Zase tam byli zástupci Palu. Prý: ‚Vy jste se zbláznili, to nejde.‘ Tak my bychom koupili licenci. No, to nešlo vůbec. V tomhle byla třeba ta politika blbá. Je to velká škoda, v té době by se toho prodalo hodně. Jakmile ta motorka vyhraje, tak ji všichni chtějí. Ke konci ty motorky byly i pěkné. Totiž tím, jak my jsme do té fabriky chodili a chtěli nějaké vylepšení. Furt jsme byli v rozporu se šéfkonstruktérem Křivkou. A tím, že jsme je tlačili, aby se ta motorka vyvíjela, tak si myslím, že vydržela dost dlouho na špici. Jendou jsme to udělali i sami. A to bylo ve fabrice zle. Přeřízli jsme rám na fabrické motorce. Začali jsme odlehčovat přes zimu, protože ty motorky jsou těžké, tak jsme si to v Dukle začali odlehčovat. Potom jsem musel šéfkonstruktérovi podepsat reverz, že jestli se ta motorka rozbije, tak za to můžu já.“

  • „Těsně po revoluci, když se Václav Havel stal prezidentem, tak jsem byl pozvaný do prezidentské kanceláře… Dostal jsem za úkol zajistit čestný doprovod státních návštěv na motorkách. Takže jsme v Dukle dávali dohromady bavoráky, přišly v bednách. A pak jsme na letišti trénovali s šoférama, jak to má jet. To jsme prožívali pár měsíců, než si to převzala Hradní stráž, než si sehnali lidi. To jsme jezdili po nocích trénovat a ještě jsme k tomu museli závodit.“

  • „Co se týká reprezentace, měli jsme tovární motocykly Jawa. Měli jsme to do Jawy kousek a tak jsme si je tam i připravovali. Měli jsme tam mechaniky, kteří za to odpovídali, ale my jsme si tam chodili dělat vychytávky. Motorky jsme znali do detailů a nebyl to problém. Motocykly, se kterými jsme odjeli sezónu, jsme pak odkoupili do Dukly jako tréninkové. Ty naše šly zase dál do středisek výkonnostního sportu k dalším jezdcům, kteří začínali.“

  • „Spadl jsem nesčíslně krát. To k tomu patří. Kdo nepadá, ten nezávodí. Ale myslím, že protože jsme sportovali i jinak, měli jsme těla taková festovnější a ohebnější. Těžko se to posuzuje. Kolikrát jsme spadl i hodně rychle a nic se mi nestalo. Měl jsme nejtěžší úraz před Šestidenní ve Špindlerově mlýně, kdy už jsme končili s tréninkem, sbírali jsme kolíky a já jsem ztratil rovnováhu, spadl jsem na rameno a prasklo mi pouzdro.“

  • „V té době jsme měli přípravu lepší než západní jezdci. Nejhorší je na tom to, že co jsme tady měli vybudováno – přípravu a střediska, tak to se po revoluci 1989 zrušilo a západní státy si to okopírovali podle nás. Takže oni mají to co my tenkrát, a my teď nemáme nic. To je bohužel asi dobou, ale věřím, že se to zase zlepší. Teď na tom ale proděláváme. Kluci dnes chodí žebrat o peníze, aby mohli jezdit.“ - „Proč se ten funkční systém rozpadl?“ - „Je to asi o penězích. Já když jsem dělal ještě na Dukle, tak pak přišlo nějaké politické rozhodnutí, že se ruší motoristé, jak v Dukle, tak i ve Svazarmu. A hlavní problém byl, že padly u nás fabriky. Jak strakonická ČZ, tak Jawa, a tím pádem tady nebyly motocykly. V té době si koupit motorku ze Západu bylo drahé. Dnes už takové rozdíly nejsou v cenách, ale stejně je motoristický sport i o penězích. Každý si to nemůže dovolit. Jezdí hodně mladých, ale platí to tatínci, kteří na to mají. Ten opravdový talent se ale těžko hledá.“

  • „Já když jsem jezdil, tak jsem žádné chrániče neměl. Na soutěž jsme měli takové plátěné oblečení, říkali jsme tomu letňáky. Na Šestidenní jsme fasovali takový nepromokavý oblek. V těchto dvou oblecích jsme objeli celou sezónu. Někdy bylo takové vedro, třeba v Itálii, že jsme jeli v tričku. Až ke konci začaly takové různé ochranné pomůcky na kolena, na ramena. Já jsem jezdil ke konci jen s těmi na kolena, protože když létalo kamení, bylo to příjemnější a v zimě v tom taky tak nezábla kolena. Ale taková ta brnění na ramena, já to osobně nesnášel, mně to vadilo. Když z toho uletím, můžu se aspoň nějak stočit a nepadnu jako šraňky. Já jsem si v tom brnění připadal jako že s v tom nemůžu ani hýbat. Každý na to má jiný názor, každý je teď obrněný, ale my jsme to nepotřebovali.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    Praha, 29.09.2017

    (audio)
    délka: 01:15:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 9

    Praha, 29.09.2017

    (audio)
    délka: 01:15:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdo nepadá, ten nezávodí

Květoslav Mašita
Květoslav Mašita
zdroj: archiv pamětníka, archiv Post Bellum

Květoslav Mašita se narodil 2. října 1947 ve Všenorech u Prahy. Maminka, vyučená švadlena, se starala o syna a o dva roky mladší dceru, později pracovala v továrně. Od školních let Květoslav miloval závodění. S kamarády jezdili na kolech, stavěli si tratě v lese, a když se stal v patnácti letech hrdým majitelem Pionýra, ihned ho začal přestavovat na závodní stroj. Tatínek, zaměstnáním úředník, mu s řemeslem nemohl pomoci. Snažil se tedy odkoukat a vyčíst, co se dalo. V patnácti letech se zúčastnil svého prvního závodu a záhy se stal členem motoristického Svazarmu v Dobřichovicích. Začal se mu věnovat tatínkův kamarád pan Hrudka, shodou okolností švagr motoristické legendy Jaromíra Čížka. Ten mu na rok zapůjčil motorku Jawa 350 typ Evropa a Květoslav ho nezklamal. Pomohl mu také vyjednat přijetí do Dukly Benešov, kde začal intenzivně trénovat a odjel svoji první sezonu 1966, kterou zakončil na Šestidenní ve Švédsku. Od roku 1967 reprezentoval. Příštího léta začala jeho řada deseti titulů na mistrovství Evropy, v Šestidenní triumfoval šestkrát. V roce 1979 ukončil kariéru a začal trénovat. Mezi léty 1982 a 1992 stál v čele motoristické Dukly Praha. Po odchodu z Dukly si zařídil servis motocyklů, ale živnosti se příliš nedařilo. Brzy odešel do penze a věnoval se trénování chlapců v závodech čtyřkolek. Získal nejvyšší možné ocenění motocyklového sportu, tedy stříbrnou medaili za rozvoj motocyklového sportu, a v roce 2014 jej uvedli do síně slávy Mezinárodní federace motocyklistů (FIM).