Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mašín (* 1932)

• narodil se 8. března 1932 v Praze

• pochází z rodiny československého armádního důstojníka a legionáře Josefa Mašína

• za okupace se rodina přestěhovala do Poděbrad

• Josefa Mašína staršího popravili nacisté v roce 1942

• jeho synové Josef a Ctirad prováděli během války jako školáci sabotáže proti německé armádě

• po válce dostali státní vyznamenání Za chrabrost

• po únoru 1948 se Josef Mašín zapojil do odboje proti totalitnímu režimu ve skupině s bratrem Ctiradem, Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou

• v září 1951 zastřelil Josef Mašín při přepadení stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou policistu

• jeho bratr Ctirad usmrtil zanedlouho nožem policistu při přepadení stanice SNB v Čelákovicích

• v srpnu 1952 zastřelil Josef Mašín při potyčce po přepadení auta Kovolisu pokladníka jeho vlastní zbraní

• roku 1953 utekl s bratrem Ctiradem a Milanem Paumerem přes NDR do americké zóny v Berlíně

• pět let sloužil v americké armádě

• další roky strávil v USA, Kolíně nad Rýnem a Santa Barbaře (Kalifornie)

• oženil se s manželkou Evou a narodily se jim dvě dcery

• v roce 2021 žil v Santa Barbaře

Původ, rodina, plány

Josef Mašín se narodil 8. března 1932 v rodině legionáře a hrdiny 2. odboje Josefa Mašína. Má staršího bratra Ctirada a mladší sestru Zdenu. Za okupace se rodina, resp. matka s dětmi – otec byl v ilegalitě – odstěhovala do Poděbrad. Prožívali takřka každodenní přepady a prohlídky gestapa. Oba bratři za asistence rodiny pomáhali za války uprchlým zajatcům, po válce byli vyznamenáni Edvardem Benešem.

Po únoru 1948 v bratrech a jejich přátelích i příbuzných (strýc Ctibor Novák) zrálo přesvědčení o nutnosti pracovat proti novému režimu, posilované prvními popravami a pronásledováním – mj. i účastníků protinacistického odboje, důstojníků či Milady Horákové, která patřila mezi přátele rodiny Mašínů.

„V roce 1951 jsme chtěli odejít a během třetí světové války se zúčastnit aktivního boje proti komunïsmu v řadách západních spojenců. O blížící se válce byli přesvědčeni i vysocí důstojníci československé armády.“ Večer před odchodem ale byli zatčeni, Ctirad skončil v Jáchymově, Josef strávil pár měsíců ve vazbě. Odchod byl tedy odložen.

První oběti

V poválečném Československu nebyla o zbraně nouze, skupina se ale snažila vyzbrojit moderními prostředky. Odhodlali se k přepadení policejní stanice v Chlumci nad Cidlinou. Plánovali omráčit policistu, ale Ctiradovi se to nepodařilo a Josef Oldřicha Kašíka zastřelil. Úspěšnější byli v Čelákovicích, kde sebrali samopaly a pistole. Rovněž tam padl policista, četař Jaroslav Honzátko. Peníze, které skupině dodával i Josef, pracující jako „šofér v Jeseníku“, si nakonec opatřili vyloupením auta s výplatami z podniku Kovolis, kde pracoval Zbyněk Janata. Měly sloužit mj. na podplácení při osvobozování Ctirada, koupili za ně dvě motorky, pomohli i rodině Václava Švédy, vyhozené ze statku v Lošanech bez jakýchkoli prostředků (skončili ve Václavově rodišti v Pivíně na Prostějovsku bez nábytku, oblečení či postelí, spali i s dětmi na zemi).

Plán zněl: spoutat osádku u nedaleké bažantnice. Při rvačce s milicionářem Josefem Rošickým vytáhl Rošický pistoli, Josef se s ním o ni přetahoval, vyšla rána a smrtelně Rošického zranila.

Odchod

Před samotným útěkem plánovali Josef Mašín s Václavem Švédou osvobodit Ctirada, „ale bylo nemožné zjistit, kde vlastně je zavřený“. Ctirad byl nakonec propuštěn na základě amnestie. Oba bratři byli povoláni k PTP, tam ale již nenastoupili; na vojně byl v té době i jejich přítel Milan Paumer (z posádky ve slovenském Martině odjel na základě falešné propustky).

Po důkladných přípravách nadešel den útěku. Obtížné bylo už jen dostat se na hranice, byť i „východní“ – československé území opustili na Hoře Svaté Kateřiny, kde měly sraz dvě skupinky, jež tam zamířily přes Chomutov. V Krušných horách se tak sešli Zbyněk Janata, Václav Švéda, Ctirad a Josef Mašínové a Milan Paumer. Cesta byla plánována asi na tři až čtyři dny, čemuž odpovídaly i malé zásoby. „My jsme počítali, že do toho Berlína, což bylo sotva dvě stě kilometrů, se musíme za ty čtyři dny dostat i pěšky.“

Východním Německem dle mapy z časopisu

Překvapivým zjištěním byla pro uprchlíky ochota některých Němců pomoci: „Ukázalo se, že máme společného nepřítele, a tím byl komunismus.“ Cesta po nocích, v dešti a sněhu byla však velice obtížná. Pokusili se ukrást auto a jet do hlavního města vozem, po chybě horkokrevného Zbyňka Janaty, který při zadržení kolemjedoucího cyklisty vystřelil a upozornil tak na celou skupinu, museli od tohoto plánu upustit. „My jsme byli přinucený odtamtaď utýct. A od tý doby to vlastně začalo.“

Složitým oříškem se ukázala orientace. „V Československu tehdy neexistovalo koupit si mapu. Jedinou mapu jsme měli okolí Hory Svaté Kateřiny, ta kryla asi dva nebo tři kilometry Německa. Jedinou mapu Německa jsme měli vytrženou z časopisu, kde byly silnice a dálnice.“ S orientací pomáhal hlavně Švéda, nimrod, jenž se vyznal v navigaci v přírodě. Pohyb v terénu již předtím trénovali, pomohl také poslech nedaleké železnice, která vedla na sever. Slyšitelnost ale kolísala s počasím a denní dobou, „tak si dovedete představit, že jsme šli trochu cik cak.“ Běženci pokračovali pěšky, plánovali „jet kus vlakem“.

Ztráta Švédy a Janaty

Skupince pomohl Němec, který jim dal peníze na cestu z Riesy do Elsterwerdy – tam však zapomněli vystoupit a vlak se vrátil i s nimi zpět. Při dalším pokusu o koupi lístků na ně upozornila pokladní bezpečnostní složky a ve stanici Uckro na ně čekala „Volkspolizei“. „Oni se na nás tam vrhli, zavedli nás do slepý chodby, které zatarasili východ. My jsme vytáhli pistole a vyhráli jsme to. Tři padli na zem. Ale ve zmatku jsme ztratili Zbyňka, který vyběhl jiným směrem.“ 

Čekala je další noc v zasněženém lese, do akce proti nim se zapojily tisíce policistů. „Několikrát jsme zkoušeli ten kordon prorazit, ale nešlo to.“ Šest dnů pak strávili ukryti ve stodole, kde slyšeli hlášení z policejních vozů projíždějících přes vesnici. Vyráželi pro jídlo, jedli zelí ze zahrad, upíjeli mléko z konví přede dveřmi. Vesničané je postupně odhalili: „My jsme šli do toho stavení. Tam byla k smrti vystrašená rodina Lommelových. Paní nám řekla, že někdo již nás šel ohlásit policii, a poslala svého syna, aby nám pomohl dostat se z vesnice. Jmenovala se Reichwalde, asi šedesát kilometrů od Berlína.“

Odchod z vesnice se neobešel bez přestřelky s policií, která postupovala utečencům v patách. V lese u Waldova postřelili Švédu, Ctirad naopak zastřelil dva pronásledovatele. Policisté stříleli, vypustili psy, ale po smrti dvou druhů odmítli jít dále a stáhli se. „My jsme tam zůstali asi do deseti večer. Když se začlo stmívat, tak jsem Vaškovi ovázal kravatou ruku, ale ztratil už příliš mnoho krve.“

Skrývání po lesích

Policisté s armádou obklíčili mýtinu, na niž byli uprchlíci zahnáni. Vytvořili osvícený řetěz z nákladních aut, osvětlené plochy byly hlídány pomocí právě dovezených kulometů (z rozhovorů vojáků bylo zřejmé, že usuzují rovněž na těžké vyzbrojení skrývajících se nepřátel; dosti zblízka hladoví Mašínové a spol. pozorovali, jak vojáci a policisté pijí kávu, rozprávějí...).Z mýtiny se ještě dostali i s Václavem Švédou, „když je člověk v takový situaci, tak najde sílu, ani neví kde“. Jenže dalšího útěku již nebyl Švéda schopen a následující den byl nalezen v lese, zatčen a vyslýchán.

Po proražení kordonu byli mobilizováni další muži ve zbrani, po vesnicích „houkaly sirény jak za světový války“. Proti třem mužům s pistolemi stála celá armáda ozbrojenců se samopaly a kulomety.

Další skrýš poskytla hromada klestí uprostřed mýtiny v borovém lese, pod níž leželi tři dni, v nočních mrazech. Jen s velkým štěstím nebyli nalezeni, v jednu chvíli pozorovali zpod větví boty vojáků, kteří po hromadě lezli. Psi vyčenichali i nedalekou stolici Josefa Mašína, vojáci však nakonec odešli. V další vesnici narazili opět na lidi, kteří jim poté, co je objevili ve stodole, pomohli. „Dodnes si s nimi telefonuji.“

V amerických službách

Po příchodu do Berlína byli všichni tři uprchlíci pečlivě vyslýcháni americkou tajnou službou, poté vstoupili na pět let do armády USA. S postupujícím časem pravděpodobnost konfliktu se sovětským blokem pohasínala. Josef Mašín žil a obchodoval v německém Kolíně nad Rýnem, oženil se a s manželkou Evou mají dvě dcery. V roce 1980 se rodina přestěhovala zpět do Santa Barbary v Kalifornii, kde žije dodnes. Vlastní firmu na výrobu elektronických produktů, hojně cestuje po světě.

Josef Mašín je nositelem ocenění a vyznamenání, zároveň však příběh bratří Mašínů pro nekompromisní postoj aktérů, kteří neváhali vystoupit proti režimu se zbraní v ruce, zůstává kontroverzní, hojně diskutovanou epizodou odporu vůči budování komunismu v Československu.

Dcera Barbara je autorkou knihy Odkaz: Pravdivý příběh bratří Mašínů o rodině a činech Mašínových.