Myroslav Marynovyč Мирослав Маринович

* 1949

  • „Kromě toho jsme taková a podobná prohlášení tajně předávali do zahraničí. Nejdřív do Moskvy a z Moskvy do zahraničí. Hned mě do toho zapojili, psal jsem takové tajné informace o životě v zóně, kde jsme evidovali každý trest; všechno, co se s námi dělo, jsme zaznamenávali. A Ivan…, ne, Jevgen Sverstjuk…, Jevgen Sverstjuk, ne…? Ne, Ivan Svitlyčnyj to vtipně nazval PEN klubem, protože… [smích]. Takže mě zapojili do tohohle PEN klubu. Také jsem psal. Šlo o to napsat to nejlépe na hedvábný papír, který jsme kupovali, ti, kdo kouřili machorku, protože se to muselo smotat, a to s tímto hedvábným papírem šlo. Dalo se to i s jiným, ale hůř. Bylo nutné tu informaci napsat drobným písmem, velmi drobným, zatavit do takových ampulí. Zatavit, tím myslím… obalit plastovým papírem, promiňte, igelitovým sáčkem. Takže několikrát omotat, udělat takovou kuličku, zabalit to a zatavit, aby se tam nedostala voda. Nevypadá to moc esteticky, ale tak vypadalo předávání těchto dokumentů. Řekněme, že někdo z našich vězňů ví, že zítra bude mít setkání se svými příbuznými. Takže spolkne tuhle ampulku a jde na setkání. Tam na setkání po nějaké době tu ampulku vytáhne, umyje, chudáci příbuzní ampulku spolknou a jdou domů. Po cestě ji vyndají [smích]… A tak ji předávají do Moskvy a z Moskvy na Západ a tam už další lidé také… Moskevští disidenti s tím mimochodem měli hodně práce, protože to bylo nutné rozlepit, přitom to všechno nevypadalo esteticky. Bylo nutné mít lupu, všechno to rozluštit, přepsat… Takže jim patřily naše díky, byli jsme jim velmi vděční. Právě za toto.“

  • „Následujícího dne jsme jeli do Konča-Zaspy, seznámili jsme se s Mykolou Danylovyčem Rudenkem a on nás radostně přivítal a přijal, mluvil s námi, vyptával se na nás a tak dále. A tak jsme se stali členy Helsinské skupiny. On nás zařadil do deklarace, kterou se právě chystal distribuovat. A… teď se omlouvám, jestli to bylo… Každopádně můj podpis pod deklarací je, ale už si nevzpomínám, kdy přesně. Domluvili jsme se, že všichni do skupiny vstoupíme. O několik dnů později, když večer, spíš v noci, na Svobodné Evropě zazněla informace, že v Kyjevě vznikla skupina a členy skupiny se stali ti a ti – protože deklarace obsahovala naše jména a naše adresy, to nebyla tajná podzemní skupina, my jsme oznámili, že nejsme…, že nám nejde o změnu vlády, ale pouze o lidská práva. A jakmile zazněla naše příjmení, situace se změnila. Prostě se divím, jak to, že KGB nezachytila tu chvíli, kdy jsme jeli, kdy jsme podepsali, nějak to zřejmě přehlédli, protože jakmile to bylo ohlášeno v rádiu, druhý den ráno… Já jsem tehdy často přespával spolu s Mykolou u jeho sestry Tamily v Kyjevě, protože ona bydlela přímo v Kyjevě. A vycházím, abych šel do práce do nakladatelství ‚Technika‘, a ve dvoře stojí auto. Vyrážím, abych šel napravo, tam, kde je auto. Dávám se do chůze a auto odjíždí s rozsvícenými světly. Takže jdu osvětlen světlomety. Ano, to je takový psychologický tlak. Já jdu a oni odstupují a odstupují, ale celou dobu mě osvěcují ty světlomety. Velmi dobře to chápu, že to je KGB. Od té chvíle začal cílený psychologický útok. Chodili nám v patách, jak se říká.“

  • „Tehdy noc, noc byla charakteristická tím, že čas od času někdo z vězňů žádal, aby mohl jít na záchod, ale na záchod bylo dovoleno jít jen jednou ráno. To znamená, že je to tvůj problém, jestli chceš jít dřív. Celou dobu stejný obrázek: někdo prosí, prosí, prosí a pak utichá. Jak tam tu záležitost řeší, nevím, ale, sláva Bohu, já jsem nemusel. A pak ráno takzvaná hygiena [V originále použito ruské slovo „opravka“ (оправка) znamenající: „vyprazdňování, vyprázdnění, vykonání tělesné potřeby“] – oznamují, že bude hygiena. Tu přicházejí nové ostré dojmy a první vězeňská lekce, která pro mě byla velmi důležitá. Oznámili hygienu, že teď nás budou vodit. Dobře, připravil jsem si ručník, zubní pastu, kartáček a mýdlo. Tak stojím [směje se], čekám. Teď je mi to k smíchu, že jsem tehdy tu situaci nepochopil, no, čekám. Otvírají mou celu a ten praporčík, ten dozorce, když viděl, co všechno držím, začíná divoce, sprostě nadávat. Já stojím a nechápu, co jsem udělal špatně, co jsem neudělal správně. Ale podle pohledu vidím, že ho dráždí to, co držím. Tak si říkám dobře [směje se]. Odkládám to a jdu bez toho. A pak už… začínám chápat, o co jde. Žádné mytí se nepředpokládá, pro něho je pohled na zubní kartáček a pastu jak červený hadr pro býka, protože to znamená, že jsem člověk. Zapomeň na to, že jsi člověk. Ty už se nemyješ, tebe prostě už vezou jak… jak zvíře, a to, co bylo dovoleno – že on tam tak stojí s tím samopalem před záchodem. Chci…, abyste se podívali, stojí se samopalem a říká: Vydělej se. A dveře tam nejsou.“

  • „Ale právě v té době jsem se v Kyjevě seznámil s novými přáteli, především s Mykolou Matusevyčem. Měli jsme společnou kamarádku, ta mě pozvala do Kyjeva, já jsem přijel a dostal jsem se do prostředí ukrajinského Kyjeva. Bylo malé a v tu dobu bylo sjednocené. Vzpomínám si… schůzka byla poblíž metra ‚Bolševik‘ a jak přicházím, vidím moře ukrajinských vyšyvanek [vyšívaných košilí]. No to byl pro mě takový šok! Ani ve Lvově jsem něco takového neviděl, a v Kyjevě ano. Bylo to takové… moje duše byla okamžitě přitáhnuta k těmto lidem.“

  • „Na přelomu roku 1976 a v březnu 1976 jsme pro KGB zorganizovali takovou, jak se ukázalo, už poslední akci vzdoru na rozloučenou. Ačkoli to byl Ševčenkovský večer, dobře jsme chápali, že v Kyjevské filharmonii, kam jsme šli…, že rok 1976 je čas takového běsnění brežněvismu, že tam nic ukrajinského nebude. Ale šli jsme. Sál filharmonie byl plný, protože lidé také byli žízniví po něčem takovém. Večer začíná vystoupením Mykoly Šamota, to byl takový… Ukrajinec, ale taková prodejná kůže, literární kritik, jak říkali. A on vystupuje s přednáškou o Ševčenkovi, ale ve skutečnosti to byl referát o Leninovi, jak si Lenin vážil Ševčenka, jak dokonce šel na Ševčenkův večer v Krakově, ačkoli tento večer měl nacionalistický nádech, a tak dále a v takovém stylu. Potom začíná koncert, jaký měl velmi zajímavé pravidlo: ani jedna báseň nebo píseň na Ševčenkova slova v ukrajinském jazyce. Pokud jsou písně v ukrajinštině, tak jedině lidové, a pokud zní Ševčenko, tak v ruštině z Ševčenkova ‚Deníku‘, protože ten napsal rusky. Takže četli citáty, ale rusky, protože tak je to psáno v originále. Pak začala přestávka, nebo jak to říct, pauza, a my jsme se s Mykolou domluvili, že jelikož víme, že to tak bude až do konce, uděláme demonstraci. Pak to tak opravdu bylo až do konce. Ke konci zazpívali nějakou jednu píseň, už nevím jakou, a lidé skandují ‚Tes-ta-ment, Tes-ta-ment‘. Načež oni ohlašují nějakou píseň o straně, což lidi definitivně šokuje, a to je vše. Koncert končí, a oni ukrajinsky oznamují: Koncert skončil, rozejděte se. Lidé začínají odcházet, a tehdy, jak jsme se domluvili, skáču na pódium, jdu k mikrofonu a říkám lidem ‚zastavte se‘ a začínám říkat přibližně toto: že jsme dnes na začátku od našeho lektora slyšeli, že Lenin si vážil Tarase Ševčenka, a přitom musíme mít na paměti, že Lenin miloval nejen Beethovenou ‚Appassionatu‘, ale také Ševčenkův ‚Testament‘. Pojďme tedy zazpívat Ševčenkův ‚Testament‘ [vesele]. Lidé se hned, viděl jsem první řady [smích], usmívají od ucha k uchu, všichni pochopili ten obrat, pokyvují hlavami – ano-ano-ano. Uprostřed jeviště stojí klavír, jdu k němu a chci zahrát první akord, abych zazpíval ‚Testament‘. Přibíhá ke mně žena a jen tak tiše syčí: Přestaňte, okamžitě! A obrací se k lidem: Koncert skončil! Koncert skončil! A mě přitom drží za ruce a nepouští, abych nemohl zahrát ten akord. No, nebudu bojovat se ženou na jevišti [smích], tak se zvedám, rozhazuji rukama, jako že už nemůžu nic dělat, a vtom na pódium vyskočí Mykola. Jde k mikrofonu a první, co řekl, je ‚Lidi, není vám hanba?‘ A celý sál, celý: ‚Hanba!‘ [smích]. To bylo vše. Tehdy nám došlo, že sál je náš. Seskakujeme z pódia, lidé nás obklopují a začínáme zpívat ‚Testament‘ a celý sál začíná zpívat s námi. Tamti běhají, křičí, ale není je slyšet. Pak začínají blikat světlem. My nereagujeme, zpíváme. Tehdy vypínají světlo úplně. A tím dělají strašnou psychologickou chybu, protože ‚Testament‘ v temném neosvětleném prostoru zpívaný hlasy celého sálu zní kolosálně. To byl takový zážitek, víte, zpívat ten hlasitý ‚Testament‘ a k tomu tma [usmívá se].“

  • „Dne 22. května 1973 – univerzitu jsem absolvoval v roce 1972, a v květnu 1973 už jsem pracoval v závodě ‚Pozitron‘ ve Frankivsku – jsem letěl na služební cestu do Kyjeva. Respektive jsem letěl trochu dřív, možná už dvacátého, ale toho dvaadvacátého jsem ještě byl v Kyjevě, a to je pro ukrajinský Kyjev zvláštní den, protože v té době byla tradice, která dnes prakticky vymizela; neslyším, že by ji lidé dodržovali, vlastně ani já sám ji moc nedodržuji. Tehdy se ale lidé 22. května scházeli u Ševčenkova pomníku. Shromažďovali se tam Ukrajinci, vlastenci, proto, aby uctili Ševčenka v den jeho znovupohřbení v rodné zemi. Ale protože tato myšlenka, ta výzva shromáždit se v tento den vyšla od ukrajinské diaspory, byla považována za banderovskou akci. Každý, kdo přišel 22. května, se podepisoval pod to, že je nacionalista, banderovec a podobně… A podléhal nějakému trestu. V té době již rozháněli všechny demonstrace, které byly…, tedy ty mítinky a podobná shromáždění u pomníku, která byla večer. A tak, protože jsme věděli, že večer mohou shromáždění rozehnat, jsme 22. května šli ráno. My, to je Mykola Matusevyč, Natalja Jakovenko – dnes známá historička, tehdy ještě mladá – a já. Takto ve třech jsme šli s květinami k pomníku Ševčenka a postáli jsme tam. Nedělali jsme žádnou demonstraci, jenom jsme stáli; postáli jsme a odešli. Dokonce jsme ani nezpívali ‚Testament‘ nebo něco podobného; prostě jsme postáli a šli každý svou cestou, protože zvláště já jsem musel jet do Žuljan, abych se vrátil do Frankivska. Přijel jsem do Žulan a chytila mě… milice, tehdy ještě ne policie. Ovedli mě na oddělení, prohledali mě a začali klást takové posvátné otázky: s jakým cílem jste šli k pomníku Ševčenka? [smích] Takže jsem pochopil, že důvodem zadržení byla právě ta návštěva u Ševčenka. Víc už si nepamatuji, co jsem říkal, co říkali oni, ale tuto frázi jsem si zapamatoval velmi dobře. Tahle informace se dostala do mého závodu ve Frankivsku. Zavolal si mě náš podnikový příslušník KGB a začal se mnou mluvit velmi tvrdě, protože to v jejich očích vypadalo jako urážka, protože prý – my jsme vás agitovali, a teď vidíme, že jdete proti nám. A říká: mějte na paměti, že kdo nejde s námi, jde proti nám. Já už jsem toho v té chvíli měl dost a řekl jsem: dobře, já budu proti vám. Sám nevím, kde se to ve mně vzalo, takový impuls může dát jen mládí. Řekl jsem to a dost. A nazývám to svým dnem narození jako disidenta.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lviv, Ukraine, 24.09.2020

    (audio)
    délka: 01:52:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť Ukrajiny
  • 2

    Lviv, Ukraine, 24.09.2020

    (audio)
    délka: 01:47:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť Ukrajiny
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Zakusil jsem nádherný pocit - osvobození od strachu“

Myroslav Marynovyč v sedmdesátých letech
Myroslav Marynovyč v sedmdesátých letech
zdroj: Personal archive of the witness

Myroslav Marynovyč se narodil 4. ledna 1949 ve vesnici Komarovyči ve lvovské oblasti na Ukrajině. Maturoval na škole v Drohobyči, nastoupil na lvovskou polytechniku. Během studií se zapojil do okruhu kyjevské ukrajinské mládeže. V listopadu 1976 se stal jedním ze zakládajících členů Ukrajinské helsinské skupiny. V dubnu 1977 proto Myroslava Marynovyče zatkli, byl obviněn z „antisovětské agitace a propagandy“. Byl odsouzen k nejvyššímu možnému trestu – sedm let v pracovním táboře a pět let ve vyhnanství. Svůj trest si odpykával v táboře BC-389/36 v Permi. Od dubna 1984 byl ve vyhnanství ve vesnici Saralžyn v Kazachstánu. V roce 1987 byl propuštěn a vrátil se na Ukrajinu. Myroslav Marynovyč nyní žije ve Lvově a působí jako vicerektor na Ukrajinské katolické univerzitě.