"My jsme dostávali z Československa od rodičů mojí mámy, tedy od dědečka a od babičky, vždycky k Vánocům nám poslali nějakou knížku. A mezi těmi knížkami mi jednou k Vánocům přišla knížka, jmenovala se Emil Holan: Jiskra, která dobyla světa. A bylo to takové pro mládež o elektrotechnice. A mě to tak zaujalo, poněvadž tam byly různé návody, pokusy a tak dál. Nic z toho se mi nepovedlo, protože jsem ty součástky tenkrát nikde nemohl sehnat. Ale prostě bavilo mě to a zajímalo moc, tak nějak jsme se já a jeden kamarád upnuli ve třídě, že budeme studovat elektrotechniku. Táta nás, poněvadž s muzikou uspěl, já mám ještě o pět let mladšího bratra, tak nás hned, jak jsme začínali do školy chodit v šesti letech, nechal učit na housle. To byl nástroj, který byl nejsnáz dosažitelný. Takové čtvrtky housličky. Tak jsme cvičili, zpočátku se nám to moc zajídalo, mně, to si pamatuju. Protože než na ty housle vykouzlíte písničku, to trvá déle, než když se učí na klavír. Je to mnohem horší. Ty první roky prostě, zpočátku to šlo, jako ze zvědavosti, ale pak už nás to otravovalo cvičit a nechtěli jsme. Ale táta nás nutil a říkal: 'Hele, s muzikou můžeš do celého světa. Noty jsou na celém světě stejné. Takže tam se můžeš uplatnit kdykoli, když budeš umět muziku.'"
"O partyzánech jsme toho moc nevěděli, poněvadž žádné noviny to nepsaly, Němci o nich nepsali. Ale vědělo se, že je velmi silná v ilegalitě, že jsou partyzánské oddíly velmi silné a že je vede Tito. Takže my jako mladíci, byli jsme v těchhle letech čtrnáct patnáct let, tak jsme byli všichni mladí lidi nadšení Titem, protože ten se stal takovým vzorem odboje proti fašismu. Za druhé, vyjadřoval se k rovnosti všech národů, což bylo také důležité. A co bylo ještě důležité, byl pro sociální spravedlnost. Aby se všem lidem postupně... aby nebyli chudí zkrátka."
Inženýr Václav Martínek se narodil 4. července roku 1928 v obci Vršac v bývalé Jugoslávii, dnešním Srbsku. Jeho tatínek i maminka byli původem Češi. Zažil nacistický útok na tehdejší Jugoslávii i osvobození v roce 1944. Vystudoval gymnázium, v roce 1946 odešel za dalším studiem do Československa. Vystudoval elektrotechniku. Později začal pracovat v ČKD Kolben Daněk, v podniku zůstal až do důchodu. Pracoval i po odchodu do penze, působil například jako průvodce na Staroměstské radnici a vystudoval i univerzitu třetího věku. Celý život se též věnuje hudbě.
Lucie Dobšíčková, Eliška Líbalová, Gabriela Pospíšilová, Klára Seidlová, Michaela Žiláková pod pedagogickým vedením Mgr. Veroniky Junkové ze ZŠ Švehlova
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
