„Z toho 68., že se nějaká hesla psala a byla na náměstí taková nějaká shromáždění. A já jsem měl tenkrát skútra čézetu, tak vím, že jsem jel do Bělovse, kde ti vojáci přejížděli. Tady u nás spíš od Meziměstí to byli Poláci. A tak že uměl jsem perfektně rusky, tak jsem se jim snažil vysvětlit, jak my se na to díváme, že tohle se nedělá, prosazování socialismu přes armádu a přes obsazení státu a diskriminace vůči vládním činitelům. Takže to byl takový zážitek veliký pro mě. Ale i moje tehdejší manželka taky dokonce mluvila rusky v rozhlase hradeckém, pak to vypadalo, že ji kvůli tomu vyhodí, tak jsem ji nějak přesvědčil – Olze byly dva roky a Naďa se narodila za chvilku potom – aby to vzala zpátky, což udělala. Ale to jsem ji přesvědčil, protože já jsem se rozhodl, že nic takového neudělám, abych najednou otočil. Že jsme byli pomýlení, se tenkrát říkalo. No tak jsem zůstal pomýlený.“
„V roce 44 utekly – tenkrát v Meziměstí byl takový vlastně v nádraží lágr pro občany – jak dnes to musím říct – Sovětského svazu a ti tam jako pracovali nějak a mezi nimi byla – to už teď řeknu hned – moje budoucí tchyně Lydie Goško, Ukrajinka, a ona ještě se dvěma dalšími odtamtud utekly a dostaly se do Maršovského údolí. Kdo to tam trošku zná, tak se říká Černá chata, tak tam jim Petrovičtí někteří, akorát já si pamatuji, že v tom měl prsty Eduard Beneš a další určitě taky. Tam vybudovali vlastně v takové skále, tak to zakryli, takovou štěrbinu a tam ony byly. No a ta Lydie Goško, tak ta tam nějak onemocněla na zápal plic. A matka riskla takovou věc, že ji vzala k nám domů. Kdyby se našel takový nějaký, nevím, jak bych to nazval, zrádce nebo prostě udavač a prásknul to na nás, my už jsme to tak měli špatné, tak by to asi bývalo špatně dopadlo. Vydržela u nás, ty další, ti žili ještě tam, pak snad přešli někam jinam, to už byli i muži, teda. A ona u nás to přežila až do toho května pětačtyřicátého.“
„Tam na nádvoří nám ukázala, kde byla gilotina. Chtěl jsem vědět, kde byly ty návštěvní místnosti, ale to se nezachovalo, byla to budova úplně k jiným účelům určená a tohle prostě se v těch jejích zdrojích neobjevilo. Dál jsme se dostali tam na hřbitov, kde je taková velikánská kamenná, snad pískovcová deska. Ale to není, aby to bylo metr krát dvacet, to je, odhaduju, třeba tři krát čtyři, možná, že se mýlím, ale veliká, možná větší, než jsem já, kde jsou jména těch Čechů, kteří tam byli popraveni. Já ještě předtím jsem malinko předběhl, nás zavedli do takového archivu, kde se zachovaly takové nějaké základní údaje o otci, nejenom o něm, i s fotkou. No a pak na tom hřbitově přišel další šok pro mě. On na té desce není! Není tam jeho jméno, a tak nás provázela s paní Veselovskou i historička německé národnosti a ony se perfektně domlouvaly tou němčinou, a tak jsem se na to zeptal, proč tam není. Což teda vzbudilo takového rozruchu u té paní z Německa, jak mně to říct, co říct, protože nakonec teda jsem se dozvěděl, že někteří ti popravení – byla jejich těla odvezena do Lipska do fyziologického ústavu, kde vlastně snad budoucí medici nebo já nevím, kdo ještě by na tom měl zájem – byli dáni k dispozici na pitvu a další studijní věci.“
„Přišla heydrichiáda a řada z nich to odskákala, jak se lidově říká. Otec byl nejdřív ve vyšetřovací vazbě v Táboře, potom se dostal do Terezína na chviličku a do Budyšína, tehdejšího Bautzenu, no a skončil v Drážďanech, kde jsem jako úplně malý kluk, snad čtyřletý, s matkou jednou byl ho navštívit. Je to pro mě taková památka… no nevím… ne hrozná… no prostě taková… když ho přivedli k takovým mřížím a my jsme u těch mříží s matkou seděli a měli možnost si s ním nějak chvíli popovídat. Byl potom souzený a v dubnu, pravděpodobně 15. dubna 1943, když mně bylo pět roků, tak byl v Drážďanech popraven.“
Jaroslav Macoun se narodil 30. ledna 1938 v Ústí nad Labem. Jeho otec Josef Macoun pracoval na železnici a za války se zapojil do ilegální činnosti proti nacistům. V roce 1942 byl otec zatčen, vězněn a 15. dubna 1943 popraven. Za první světové války přišel Jaroslav i o dědečka. V roce 1944 se rodina přestěhovala zpět do Velkých Petrovic, kde jeho matka Věra Macounová pak vychovávala Jaroslava sama, za pomoci své sestry a matky. V roce 1944 utekly tři ukrajinské vězeňkyně z lágru v Meziměstí. Jednu z nich, Lydii Goško, Jaroslavova maminka vzala k sobě domů, kde ji až do května 1945 ukrývala před nacisty. Maminka se po válce marně snažila zkontaktovat s Lydií, podařilo se jí to až po mnoha letech, v roce 1955. V roce 1963 mladý Jaroslav navštívil Sovětský svaz, kde se setkal s Lydií a její dcerou Naděždou, do které se zamiloval a v roce 1964 si ji vzal za ženu. Tak se stalo, že se z Lydie, ženy, kterou za války ukrývala maminka u nich doma, stala po dvaceti letech Jaroslavova tchyně. Naděžda přijela za svým manželem do Čech, kde již zůstala, měli spolu tři děti. Jaroslav vystudoval pedagogický institut a učil v Polici nad Metují. Od svých devatenácti let byl členem KSČ. S okupací v roce 1968 kategoricky nesouhlasil, a proto byl ze strany vyloučen. V důsledku toho byl Jaroslav Macoun přeřazen na základní školu do nedalekého Meziměstí. Po deseti letech se mohl vrátit do školy v Polici nad Metují. Po roce 1989 se stal zástupcem ředitele základní školy v Polici nad Metují a od roku 1993 působil jako její ředitel. V současné době (2020) je v důchodu, má sedm vnoučat a jedno pravnouče.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
