„Ten nový brzdicí válec, který tam měl začít pracovat, nebrzdil. Propouštěl olej, protékal a okamžitě šly tlaky dolů. Dostal jsem zezadu informaci, že tlačné válce už ztratily dotek s pražci, o které se opíraly a tlačily kostel. Takže bylo jasné, že tahleta věc nefunguje. Tak jsme nechali spustit válce, které jely, a měly dosáhnout na tu svou novou hodnotu. Tak jsme zkusili, jestli bychom ji nechytli dříve. Ale myslím, že to zrovna vyšlo tak, že patka, která se tam opírala, byla nad pražcem, který měla minout a sáhnout ještě dál. Takže kostel samovolně jel a ujel vzdálenost, která zbývala válcům, což je metr šedesát dojezdu. Výsledek byl, že se to rozjelo, myslím si, na rychlost něco přes deset centimetrů za minutu, oproti třem, které byly plánované. Že by kostel ujel, nepřicházelo v úvahu, ale obávali jsme se, aby nedošlo k nějakému nárazu při tom nájezdu. Což měřicí přístroje zaznamenaly, ale vše bylo bezpečné.“
„Byl problém sehnat nějakou firmu, která by udělala podvozek. To už jsem tam byl trochu zaběhlý. Měli jsme takové úzké společenství ve Valdštejnském paláci. Tam už jsme se o tom s Ing. Barešem bavili a on přišel s tím, že s tím má problém. Tak jsem mu navrhl, že jsem dělal podobnou diplomovou práci, tak že podvozek navrhnu sám. Souhlasil, musel to projednat se šéfem a se všemi. Vytvořila se komise, která byla složená z profesora Fraubauera z katedry kolejových vozidel z dopravní fakulty, z docenta Brepty z pražského ČVUT – to byl dynamik – a ze dvou lidí z Výzkumného ústavu kolejových vozidel z Kartouzské ulice. Vždy jsem jako první předkládal, co jsem udělal. Když děláte takový projekt, v první části vás napadne čtyřkolový vozík. Jenže když zjistíte, že na něj tlačí 500 tun, tak zjistíte, že je to trochu moc. Tak jsem navrhnul, že tam musí být osm kol – že by to byly dva podvozky, které by se spojily.“
„Tak mi našli místo v konstrukci lokomotiv ČKD Lokomotivka, kde jsem se zkoušel dostat na vysokou školu. Nevzali mě, protože nevyhovuju... neměl jsem dobrý kádrový posudek. Tak jsme se odvolali, ale tam mi řekli, že kvůli politicky zaměřenému otci mě nevezmou. Až časem že si to můžu zopakovat. Tak jsem šel do ČKD do Lokomotivky, kde jsem byl rok. Pak jsem šel na vojnu, tam jsem učinil další pokus o studium vysoké, ale řekli mi, že mě potřebují také více poznat.“
Jaroslav Lukeš se narodil 7. května 1940 v Kladně, dětství ale trávil na pražské Letné. Po vystudování střední průmyslové školy elektrotechnické chtěl pokračovat na vysoké škole. Vzhledem k tomu, že pamětníkův otec byl v minulosti tajemníkem předsedy Československé sociální demokracie, nedostal Jaroslav Lukeš ke studiu doporučení. Začal proto pracovat v podniku ČKD. Na Vysokou školu dopravní se dostal až během vojny, školu studoval dálkově, obor konstrukce lokomotiv. Absolvoval v roce 1966 a vrátil se do podniku ČKD, do výzkumného oddělení. V roce 1968 přestoupil do podniku Sigma, který se zabýval výzkumem jaderných elektráren. Při zimní dovolené v roce 1969 se seznámil s ředitelem podniku Transfera, který měl na starosti budoucí přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Pamětník vyslyšel jeho nabídku a od roku 1970 patřil ke členům týmu Transfery, který přesun gotické památky připravoval a realizoval. Je autorem konstrukce vozíků, po kterých kostel v roce 1975 urazil více než 800 metrů. Od roku 1976 pak pracoval v podniku Stavby silnic a železnic, kde se podílel na stavbě prvního vysouvaného mostu v Československu. Roku 2006 odešel do penze, předtím ještě i podnikal. Jaroslav Lukeš žil v roce 2025 v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
