Ing. Eva Ludvíčková

„Začala se zvedat Dřevnice, začalo pršet, pršet, pršet. 6. července mě volal starosta Otrokovic. Říká: ‚Prosím Vás, budete se muset evakuovat, protože je nebezpečí, že se protrhne v Tlumačově hráz rybníka. Vy jste pod terénem a mohlo by se stát, že vás to zaplaví.‘ Tak já jsem tam zůstala večer, zavolali jsme nějaké sponzory, přijeli s autama. Dům dětí nám dal náhradní ubytování, spali jsme na karimatkách. Počet klientů byl 43 a přestěhovali jsme se v domnění, že to přejde a že se během týdne přestěhujem. Ráno přijela kolegyně od Zlína a říká: ‚Bahňák je plně zaplavený. Z přízemní kuchyně nám není vidět nic, tam sahá voda až do prvního patra.‘ Tak jsme se na loďkách jely podívat, jak to vypadá, a musela jsem hledat náhradní ubytování. Tady ve Vizovicích bylo nějaké zařízení ROH, takové rekreační pod horama, tak nás tam ubytovali. Tam jsme tři měsíce vegetovali. Z mého muže se stal taxikář. Každé ráno v 6 stál na nádraží s autem a vozil ranní službu do práce a noční na autobus. Pak nám dali ve Zlíně nějaké náhradní ubytování a pustila jsem se do stavby, do rekonstrukce, odstraňování povodní. Na zahradě byl skleník, a když jsme ho otevřeli, bylo tam pět kaprů, chudáků bez vody. Voda tekla z prvního patra v té nové budově, ta druhá byla trošku výš, tak tam to nebylo tak hrozné. Zavolal mě tehdy starosta Otrokovic pan Myšák, pak dělal krajánka radního, hejtmana, a říká mi: ‚Paní Evo, město Otrokovice je úplně zasažené. Já Vám nemůžu dát žádné peníze, ale ohlásil se mi německý Červený kříž, ať mu vytipuju někoho, komu, nejlépe právě v sociální oblasti, komu by pomohl. Tak jsem si vzpomněl na Vás.‘“

„To je Roman. A pak mám druhého, Davídka. Jak jsem tam nastoupila, tak jsem měla kancelář, pak z toho byl ten Romanův pokojíček a přes chodbu byly tři pokoje pro klienty s mentálním postižením Byl tam jeden jedenáctiletý Rom a ten měl takové stavy...bylo to týrané dítě odebrané v pěti letech. On měl stavy, kdy projev nespokojenosti projevoval tím, že se začal svlíkat, škrabat, sebeubližovat a křičel u toho hrozně. Já jsem seděla v kanceláři a najednou slyším tohle, tak jsem tam vešla a říkám: ‚Davídku, co je?‘ On skoro nemluvil, tak říkám: ‚Dobrý, tak pojď. Dostaneš tužku, sedneš si.‘ A on si zvykl chodit ke mně do kanceláře. Přišla jsem tam 1. září. Já jsem byla na stáži v Anglii a mě to motivovalo k tomu, že jsem říkala: ‚Děvčata, máme Vánoce, já vím, že to nebývá zvykem, že si bere někdo klienty domů. Ale já vyhlašuju takovou specifickou věc, že kdo máte dojem, že byste doma mohly komukoli udělat Vánoce, tak dostanete mimořádnou odměnu.‘ Našly se čtyři zaměstnankyně a já. Já jsem si toho Davida vzala domů a letos byl u nás na 26. narozeniny. Má 37 roků, začal v jedenácti a letos to byly 26. Vánoce.“