Anastázie Lorencová

* 1920  

  • „S manželem jsme zažili veliký nálet. Chtěli jsme se brát a jeli jsme na Vysočinu. Manžel byl z Vysočiny. Vraceli jsme se a v 11 hodin nám jel vlak. A čekali jsme na 11. hodinu. A najednou ty ajznboňáci, ty nádražáci Němci, nás všechny hnali do krytu, že je hlášený veliký nálet. Jak bylo staré nádraží v Pardubicích, tam je taková rozhledna – kus toho a to jsou kryty. Jako park a to všechno jsou kryty, které tam byly. Byli jsme na tom nádraží, tam stojíme na peronu a najednou: ,Schnell, schnell, schnell!´ Tak jsme hnali, hnali a jen jsme dorazili do krytu, už to padalo. A teď ti lidé.... Říkám si: ,Nepůjdeme daleko! Co kdyby to všechno zasypalo nebo něco, tak nevylezeme vůbec ven.´ Tak jsem stála pod větrákem a najednou začaly padat bomby na Fantovy závody. Nemohla jsem ani vydechnout, díky tomu tlaku víte?! A zase to přešlo a zase začalo. Rozbili Fantové závody a rozbili nádraží. To byl veliký nálet a my tam! No to jsme teda prožili hrůzu. Jestli vylezeme. No ale oni nejdříve rozbili tu Fantovku. Chvíli byl klid, ticho. No snad bude ticho, snad půjdeme ven, říkala jsem si. A najednou začali sypat na nádraží – po druhý. Zase to hromobití.“

  • „To byla ještě tuberkulóza. V Boleslavi byla nemocnice a tam byla tuberkulóza. Chlapi vychrtlí. Já jsem se tam taky dostala, ale jako na pomoc. Ale ti lidé vypadali, lekla jsme se jich. Já se tam dostala, zastupovala jsem tam někoho, nějakou ženu. Šla jsem tam, nesla jsem jim jídlo. A koukala jsem na ty lidi a tak jsem se lekla. Jídlo jsem položila na stůl a utekla jsem. Smrdělo to, to byla ta krční tuberkulóza a lidi na ni umírali. Byla tam švadlena, dvacet tři roků. Ptala se kde koho na pokoji, že má zapadlé oči a od čeho to má?! A ptala se i mne. Povídá mi: ,Slečno řekněte mi pravdu, já asi umřu, se mnou je to špatný?!´ Já jsem ji říkala: ,Ne, to jste dlouho spala, ono to bude zase dobrý!´ Ale šla jsem do koupelny a tam jsem se vyplakala. Bylo mi jí líto. Byla vyučená švadlena a tohle mi říkala. Bylo mi jí líto. Umřela, umřela. Měla oblečení jako nevěsta. A kolik lidu tam umřelo. Víte, viděla jsem nepěkné věci...“

  • „To jsme měli na zimu. Zabilo se prase a pytel mouky a všeho, sud natlačeného zelí a to všecko bylo doma. A tak se žilo, aby se přežila zima. To byly zimy. I mínus 30 stupňů, víte, jéé. Bez bačkor by jeden nemohl ven. Ale bylo to hezký. Já si nemůžu stěžovat. –Byl tam v Lúkach nějaký obchod? –Obchod nebyl, ale u někoho (doplňovali zásoby). Kde kdo měl kravičky a tak nám, anebo mně třeba řekla v létě: ,Hele říkala mi ta a ta, kdybys popásla krávu na řetězu na mezi, dá nám tvaroh.´ Tak jsem šla a dostali jsme za to tvaroh. A takhle to bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Mimoni, 09.02.2020

    (audio)
    délka: 02:14:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    v Mimoni, 16.02.2020

    (audio)
    délka: 02:02:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako děti jsme musely vždy mluvit pravdu, nic nekrást a nedělat nic špatného

Anastázie Lorencová, dobová
Anastázie Lorencová, dobová
zdroj: archiv pamětnice

Anastázie Lorencová, rozená Muráriková, se narodila 18. září 1920 v obci Lúky pod Makytou, poblíž města Púchov na Slovensku. Vzpomíná na dětství v této malé vsi nedaleko dnešní česko-slovenské státní hranice. Po ukončení měšťanské školy musela namísto vyučení pracovat v zemědělství a jako pomocná síla v domácnosti. V roce 1941 odešla se svojí sestrou Julií pracovat na velkostatek v Lobči na Mělnicku. Během druhé světové války pracovala rok v mladoboleslavské nemocnici pro pacienty s tuberkulózou. V létě 1944 se spolu s nastávajícím manželem Josefem ukrývala v krytu pardubického nádraží při velkém bombardování tamější sousedící Fantovy rafinérie. Neklidný konec války, kdy docházelo k přestřelkám, prožila ve vsi Doubravice nedaleko Mladé Boleslavi. V roce 1946 se s manželem přestěhovali za prací do Mimoně na Českolipsku. Zde vychovali syna Josefa. Až do důchodu v roce 1976 pracovala jako dělnice v mimoňské továrně Ton, ve které se vyráběl nábytek. Nikdy nevstoupila do žádné politické strany. V únoru 2020 bydlela v Domově pro seniory v Mimoni.