RNDr. Jindra Lisalová

* 1952  

  • ‚To bylo taky zajímavý. Byli jsme na letním výcvikovém táboře v Albeři, po prváku. Tam jsme dostali ve čtveřici buzolu a mapu a měli jsme jít z místa A do místa B. Jedna dvojice si vzala mapu, jedna buzolu a já jsem šla právě s tímhletím [spolužákem-estébákem, který ji sledoval]. A najednou tam bylo ,pozor, blízkost státní hranice’. A já říkám: ,Hele, tam bychom neměli chodit.’ A on: ,Prosimtě!’ A najednou jsme byli pod drátama, opravdu na hranici a u věže. Z tý věže po žebříku bleskurychle sjel voják, nahodil něco na drát, zatočil telefonem a volal. Za deset minut přijelo auto, vyskákali pohraničníci se samopaly, se psy. Já jenom koukala, co se to děje. Říkali: ,Vy jste chtěli opustit republiku.’ A já: ,Vždyť mám na sobě vietnamky. Úplně zírám, proč jsem tady.’ Asi to naaranžoval ten můj spolužák. Pak nás vzali do gazíku a odvezli nás na nějaké VB. Tam nám dali pokutu, stovku, to bylo dost peněz.”

  • „Já jsem se nikdy netajila tím, co si myslím, tak jsem občas říkala ,no jo, komunisti,’ a podobně. A představte si, že jsem se na té vysoké škole zamilovala do kluka – měla jsem takový asi tři – no a ten se mi přiznal, před dvaceti lety, že byl u StB a že mě na té vysoké škole hlídal. Protože jsem byla ta, která měla takový prapodivný původ.“

  • „Normálně ho zbourali, všechno vyletělo do povětří. Herec, který je nyní v liberci, byl tehdy v Mostě, vzpomíná, že se šli se podívat, jak letělo divadlo do povětří. Říkal: ‚Usadil se prach a my jsme viděli, že jeviště ještě stojí. Tak jsme stáli okolo a brečeli jsme.’ Protože to bylo tak krásný město, to bylo nádherný město. Komunisti ho ale vůbec neopravovali. Jak jsme bydleli v tom bytě, měli jsme uhlí dole a voda nám kolikrát zamrzala, protože tam nebyly ty trubky odizolovaný. Žít tam bylo na jednu stranu krásný ale i hrozný, žádná koupelna a podobně. Myli jsme se ve škopíčku, vaničce, nebo jsme šli do lázní, kde jsem se učila plavat. Byly tam i vany, tam se člověk chodil vykoupat jednou za týden. Ale bylo to nádherný město. Starý Most byl možná ještě hezčí než Liberec, tři nádherná náměstí, spousta lidí… Kdybyste se zeptal kterýhokoli Mostečáka, tak vám řekne: ,Nový Most, to je katastrofa.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.06.2019

    (audio)
    délka: 01:51:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Město mého dětství zbourali kvůli pár metrákům uhlí

Jindra Lisalová (vlevo) s maminkou, asi 1963
Jindra Lisalová (vlevo) s maminkou, asi 1963
zdroj: archiv pamětnice

Jindra Lisalová, za svobodna Gonáková, se narodila 29. června 1952 v Mostě. Její otec Pavel Gonák, původem Rusín, přišel do Čech roku 1945 se Svobodovou armádou. V roce 1948 byl po prověrkách kvůli svým názorům vyhozen z vojenské akademie. Neúspěšně se pokusil utéct na Západ a poté byl dva roky vězněn v Jáchymově. S matkou pamětnice se oženil roku 1951. Když byly Jindře čtyři roky, rodiče se rozvedli kvůli domácímu násilí, nicméně stigma otce – politického vězně ji pronásledovalo až do roku 1989 a komplikovalo jí studium i hledání práce. Vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Mostě, kde žily v převážně romské čtvrti do roku 1969. V době bourání starého Mostu ovšem již s matkou přesídlily do Teplic. Po maturitě zamířila na Matematicko-fyzikální fakultu UK. Během studia krátce chodila se spolužákem, který na ni donášel Státní bezpečnosti. Poté se seznámila s budoucím manželem a ještě během studia se jim narodila dcera. Po absolvování školy pracovala v Liberci jako učitelka matematiky a fyziky na učilišti, na Střední ekonomické škole a posléze na Vysoké škole technické a strojní. Z liberecké univerzity byla vyhozena v roce 1994 pro neshody s tehdejším rektorem. Poté pracovala až do roku 2010 v Centru pro studium vysokého školství. Dnes externě vyučuje fyziku na třech vysokých školách v Praze a v Liberci.