Milan Linhart

„Díra – to nemá cenu o tom mluvit. To byly takové libůstky. Byl jsi sám na cele. Měl jsi dvě matrace, takové shnilé, takové hnusné, vevnitř byly takové žíně. Měl jsi dvě deky, dvě matrace. A to bylo všechno. A to, co jsi měl na sobě, tepláky. No a teď [bachař] tam třeba přilítl, vzal kýbl s tím mazlavým mýdlem, nakydal ho na zem a vylil tam čtyři až pět kýblů vody. Samozřejmě tam nebyl žádný kanál. Musel sis sundat bundu, tu teplákovou, hnědou, hnusnou, a tou jsi to musel vytřít a vyždímat do hajzlu. Když tam takhle nakydal pět šest hrstí toho mazlavého mýdla, tak byla samá pěna všude, matrace se nasákly, mokro, vlhko, zima. No a o jídle ani nemluvím. Jednou za týden do sprchy, a když jsi tam byl, tak ti zastavili teplou vodu. Taky párkrát mě tam oklepli, zahákli mě tam za topení, dostal jsem pěkně rychtičku a zpátky. A taky se mi stalo to, že přestože to byla samovazba, člověk tam měl být sám, dali ke mně asi na týden kluka, který měl gangrénu v noze a amputovali mu nohu. A udělali mu to asi hodně špatně a pořád ho nutili, aby zkoušel nějakou prapodivnou protézu. Ta nepasovala vůbec na tu nohu. On řval celé noci. Žádné utišující léky neexistovaly. Celý týden, až koncem toho týdne ho někam odvezli, a pak jsem se dozvěděl, že zemřel. Tak asi takové vzpomínky na to mám.“

„To nebyl v podstatě průvod, to byly takové shluky lidí, kteří se tlačili, všichni měli snahu se dostat k poště, do centra, jenomže oni to měli zablokované. Měli zablokovanou ulici Masaryčku, tam byly obrňáky, od Becherovky z druhé strany až po kino Praha, tam byla vodní děla a stříkali to do Jaltské, tam byly popelnice, tam lítaly popelnice vzduchem, všichni lidi zkropení. Jednoho kluka to chytlo, do vchodu ho to zvedlo, tam zůstal ležet. No prostě to tam řezali a teď to měli celé obšancované, aby se lidi nedostali k centru, protože Thermal ještě neexistoval. Zespoda to měli obšancované, od Kriváně k poště, tam to tlačila Lidová milice ve velkém – obuchy, byli ozbrojení samopaly. Idioti naprostí. A z druhé strany se tlačili tam obrňáky policajti, VB. Takže vlastně vytlačili všechny ty lidi, kteří byli soustředěni na Masaryčce, až k Becherovce, to vytlačili odtamtud. Takže ti lidi neměli šanci, takže utíkali, shromažďovali se více méně v postranních uličkách, jako v Zeyerovce, v té Jaltské. No a tam oni postupovali z druhé strany od Staliňáku. Tam byli policajti, tam měli služebnu velkou vedle kostela, tak odtamtud houfně řezali ty lidi z druhé strany a lidi vlastně neměli kam zdrhnout. No takže potom utíkali různými postranními uličkami. Rozutekli se, kdo prokličkoval, tak prokličkoval. No a my jsme běželi do Tuhnic, protože jsme bydleli v Tuhnicích.“

„…spal tam s námi kluk z Bratislavy, kterému jsme říkali Slámko. No a když jsem se vrátil po té dovolené, tak jsem potkal toho kamaráda a ten mi řekl, že toho Slámka [sovětští okupanti] zastřelili. A že leží přikrytý vlajkou v průchodě kina Blaník. Tak jsme se tam šli na něj podívat. Samozřejmě byl přikrytý, tam bylo osm těl přikrytých. A tak jsme byli prostě nasraní, to se nedá jinak popsat. A vztek – mladí puberťáci, tak jsme šli Štěpánskou, teď jel takový ten gazík. Nahoře měl kulomet. V té Štěpánské opravovali zrovna chodníky a byly tam dlažební kostky. No a nás kluky nenapadlo nic, než vzít pár těch dlažebních kostek a mrsknout to po nich. Jenomže my jsme to po nich ani nedohodili, to jsme byli chrousti. No a teď oni přijížděli a už jsme jenom slyšeli, jak napřed střílí někdo do vzduchu. My jsme se poděsili, polekali, tak jsme vběhli hned do prvního baráku, tam byly velké klasické dubové dveře. Vběhli jsme do baráku, tam bylo schodiště, za schodištěm takové mezipatro, a dolů do dvora, do toho dvorka jsme zmizeli. A druhý den jsme se tam šli podívat. A ty dveře tam, tam bylo šest sedm děr, a úplně rozštípané dřevěné schodiště. Jak po nás tam práskli z nějakého kulometu. Takže to jsou moje vzpomínky na osmašedesátý.“