Jiří Lexa

* 1941

  • „Před domem jsme neměli žádné popelnice nebo kontejnery. Dvakrát denně pro ně jezdilo speciální auto se sklápěcí vanou. Údajně šlo o vozy, které měly jít na export do Indie na svoz uhynulých zvířat. V určitý čas tedy býval svoz, auto bylo před domem přistaveno třeba deset patnáct minut a lidi tam chodili vysypat své smetí. Většina nájemníků ale už byla v práci. Vypomáhali dva penzisté. Lidé nechali ráno kýble s odpadky na chodbě a oni to vysypali. Kdo to nestihl, sypal smetí do jámy, která byla vykopaná asi sto metrů od domu. Byla asi dva tři metry hluboká, pět metrů široká. Tam jsme to sypali. Občas přijel buldozer a všechno to zahrnul. Pohřebiště našich odpadků z konce šedesátých let je tam dodnes.“

  • „Byl jsem zaměstnanec Nealkoholických nápojů Olomouc. Provozovny jsme měli po celé severní Moravě. Bydlel jsem na ještě rozestavěném 7. obvodu. Najednou přijela před náš barák ředitelská ‚šestsettrojka‘, zazvonil zvonek, a že mám jít okamžitě zpátky do práce, protože se bude opravovat stroj v Karviné. Nikdy předtím se nestalo, aby pro mě někdo přijel. I před domem to vzbudilo pozdvižení. Když jsem přijel na pracoviště ve Slezské Ostravě, tak jsme se dozvěděli, že v Karviné je porucha na zátkovacím stroji. Jednalo se o razicí zařízení na zátkování osmi lahví, rotační stroj, který vážil kolem jedné tuny. Byla to běžná porucha, která se dala za pár hodin opravit. Ale protože se blížilo první výročí okupace Československa a vědělo se, že se chystají protiakce, vedení našeho podniku znervóznělo, že by to byla hrůza, kdyby šachty a hutě nebyly zásobeny nealkoholickými nápoji. Rozhodli proto zakoupit úplně nový stroj za několik set tisíc, který nechali přivézt z Chotěboře. My jsme ho pak celou noc vyměňovali za ten porouchaný.“

  • „Toho 21. srpna jsem stál kolem páté hodiny ráno na autobusové zastávce, čekalo tam ještě asi dvacet třicet lidí. Najednou hluk. Nízko nad námi, asi sto metrů, přeletěly tři vojenské helikoptéry. Říkal jsem si, asi nějaké cvičení. Nikdo nic netušil, každý se jen podíval. Když jsme přijeli na Hulvácký kopec, stály tam nákladní auta, obrněné vozy, nějaké tanky. Všude kolem stovky vojáků. Už se tam srocovali lidé a diskutovali. Přijel jsem na Smetanovo náměstí a došel do naší dílny u Sýkorova mostu. Byli jsme malý kolektiv, asi tři lidé. Nikdo nevěděl, co se děje. Telefon nefungoval. Jediné spojení se světem byl rozhlas po drátě, ten byl vypnutý. Tak jsem po dohodě s kolegy zajel autobusem zpátky domů a přivezl tranzistorové rádio, abychom mohli poslouchat, co se děje.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Ostravě, 25.09.2019

    (audio)
    délka: 02:41:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když horníci nedostanou limonádu, mohli by se vzbouřit

Jiří Lexa, cca 1958
Jiří Lexa, cca 1958
zdroj: Archiv Jiřího Lexy

Jiří Lexa se narodil 6. ledna 1941 v Ostravě v rodině četníka a modistky. Konec druhé světové války a část dětství prožil v Ostravě-Kunčičkách. Vzpomíná na budování Nové huti Klementa Gottwalda nebo zoologické zahrady v Kunčičkách. Po vyučení soustružníkem pracoval ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda. V šedesátých letech nastoupil v podniku Nealkoholické nápoje Olomouc a přestěhoval se do ještě nedostavěného 7. obvodu Ostravy-Poruby. Pamětník okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Ostravě. Podepisoval rezoluce proti zásahu cizích vojsk. Po pádu komunismu začal podnikat a také vstoupil do ČSSD. V důchodu napsal několik publikací o Porubě, za popularizaci historie města získal v roce 2012 ocenění Senior roku města Ostravy.