Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Lexa (* 1941  )

Když horníci nedostanou limonádu, mohli by se vzbouřit

  • narozen 6. ledna 1941 v Ostravě
  • konec války prožil v Ostravě-Kunčičkách
  • pamětník budování Nové huti Klementa Gottwalda nebo zoologické zahrady v Kunčičkách
  • po vyučení soustružníkem pracoval ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda
  • poté nastoupil v podniku Nealkoholické nápoje Olomouc
  • přestěhoval se do Ostravy-Poruby
  • pamětník okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968
  • podepisoval protestní rezoluce proti okupaci
  • po pádu komunismu začal podnikat
  • vstoupil do ČSSD
  • autor několika historických publikací o Ostravě-Porubě

Jiří Lexa vypráví o životě v Ostravě v době budování socialismu v padesátých letech nebo na konci reformního hnutí let šedesátých. Vzpomíná například na první výročí sovětské okupace v srpnu 1969, kdy měla vláda strach z masových protestů obyvatel. Bezpečnostní složky včetně armády byly v pohotovosti a měly rozkaz tvrdě potlačit projevy nesouhlasu s vývojem v zemi, což se také stalo. V ulicích bylo zabito pět lidí, desítky byly zraněny. Už před 21. srpnem měli vedoucí funkcionáři za úkol předcházet možným důvodům nespokojenosti.

Pamětník tehdy pracoval v ostravské provozovně podniku Nealkoholické nápoje Olomouc. Opravoval stroje na sodovky. „Těsně před výročím okupace pro mě přijela k večeru domů ředitelská ‚šestsettrojka‘, abych se okamžitě vrátil do práce. To se nikdy předtím nestalo. Dozvěděl jsem se, že v Karviné se pokazil zátkovací stroj. Byla to běžná porucha. Místo toho, aby nás to nechali opravit, což by zabralo pár hodin, narychlo přivezli z Chotěboře nový stroj za několik set tisíc. Během večera a noci jsme museli demontovat staré zařízení a zprovoznit nové. Vedení nechtělo riskovat, že horníci a hutníci na Karvinsku budou na obávané výročí bez limonád. Báli se, že se kvůli tomu vzbouří,“ vypráví Jiří Lexa.

Jeho vzpomínání pro Paměť národa přináší i zajímavá svědectví o každodenním životě v Ostravě v druhé polovině 20. století. Vypráví třeba, jak byli nájemníci nového sídliště na 7. porubském obvodu nuceni sypat odpadky do jámy v zemi. Před domem podle něj nebyly žádné popelnice, a ne každý stihl vysypat svůj kýbl do pojízdného kontejneru, který tam dvakrát za den jen krátce postál. „Takže jsme sypali smetí i do velké jámy za barákem. Občas přijel buldozer a všechno to zahrnul. Toto pohřebiště našich odpadků z konce šedesátých let dodnes existuje.“

Jiří Lexa nevstoupil do KSČ, ale proti komunistům se nijak nevymezoval. Přiznává, že o temné pozadí jejich vlády se nestaral. „Od vstupu do strany mě začátkem šedesátých let odradili dva soudruzi, kteří za mnou přišli přiopilí do provozu ve Vítkovických železárnách. Tenkrát se na pracovištích pil alkohol docela běžně. Opřeli se o můj soustruh a jeden řekl: ‚Ty, Lexa, měl bys už ku nam konečně vlezt.‘ V tu chvíli jsem se zatvrdil a v duchu si řekl: ‚Hoši, tak to ne. V životě nikdy.‘“

 

Konec války v prádelně

Jiří Lexa se narodil 6. ledna 1941 v Ostravě. Otec byl za první republiky i za protektorátu četníkem, později dělal řidiče u Veřejné bezpečnosti. Maminka byla vyučená modistka. Nejstarší vzpomínky má pamětník z konce druhé světové války z Ostravy-Kunčiček. „Byl jsem s matkou zrovna u sousedů, kde pekla chleba, když byl vyhlášený letecký poplach. Přišel tam otec, vzal mě na ramena a klusal se mnou do prádelny ve sklepě našeho domu, kde jsme měli provizorní kryt. Pamatuji si, jak po obloze běhaly kužely světlometů, které hledaly bombardovací letadla.“ Kunčičky tenkrát bombardovány nebyly, ale letecké poplachy byly dost časté.

Schovaní v prádelně, kde pamětníkův otec vyztužil strop dřevěnými hranoly, strávili i osvobozovací boje na začátku května 1945. Matka se na příchod rudoarmějců připravila i tak, že si obvázala obě nohy a potřísnila je kečupem. Jak se později pamětník dozvěděl, měla to být prevence před znásilněním, protože sovětské vojáky předcházely zvěsti, že páchají násilí na ženách.

 

Týdny na infekčním oddělení

Rodina, ke které po válce přibyl další syn, žila v Kunčičkách v pronajatém jednopokojovém bytě s vodou a záchodem na chodbě. Z raného dětství si Jiří Lexa dobře pamatuje, jak o prázdninách před nástupem do první třídy onemocněl. „Šel jsem s matkou, která vezla v kočárku malého bratra, právě kolem kostela. Najednou se mi podlomily nohy a ležel jsem na silnici.“ Lékař konstatoval spálu a malý Jiří pak strávil šest týdnů v infekčním pavilonu nemocnice v Ostravě-Zábřehu.

„Byl to takový dřevěný barák. Návštěvy byly přísně zakázány. Kromě lékařů a zdravotních sester se o nás staraly řádové sestry. Rodiče mě mohli vidět jen přes okno. Jednou mi sestra právě píchala injekci do stehna a zlomila se jí jehla. Strašně jsem řval a matka za oknem taky brečela,“ vypráví. Ze spály i zánětu středního ucha, který dostal až v nemocnici, se díky penicylinu dostal bez následků. „Tehdy byl penicylin ještě vzácnost. Otec vyprávěl, že musel o něj někde speciálně žádat,“ říká.

Jeho otec vstoupil za první republiky do sociální demokracie. Po únoru 1948, kdy v Československu začala více než čtyřicetiletá vláda komunistů, došlo ke sloučení sociálnědemokratické strany s komunistickou, se stal jejím členem. „Otec mi vyprávěl, že náčelník četnické stanice mu řekl, že pokud nechce přijít o místo, musí vstoupit do KSČ,“ vypráví pamětník. Širší rodinu postihla komunistická kolektivizace zemědělství. Jeho strýcové a tety soukromě hospodařili ve Vršovicích, Raduni nebo Benkovicích na Opavsku. „Strýc, ke kterému jsme nejvíce jezdili, měl dva koně, krávy, kus lesa, pozemky, mlátičku. Při kolektivizaci mu všechno sebrali, byl nucen vstoupit do družstva. I ostatní strýcové se podvolili.“

 

Budování zoologické zahrady

Na začátku padesátých let vznikla v Kunčičkách poblíž staré havířské kolonie a areálu šachty Alexander zoologická zahrada. Byla to veliká atrakce. Fungovala tam v letech 1951 až 1960. Předchůdcem zahrady byl takzvaný „hornický park“, na jehož budování se podíleli havíři z šachet Alexander a Zárubek, brigádničili tam obyvatelé i školní mládež. „Jednou tam přijeli filmaři. Pózovali jsme jim ještě se dvěma spolužáky s hráběmi. Objevili jsme se pak ve filmovém týdeníku,“ vypráví.

Pamatuje si na mývala, který se v kleci umýval, na lišku, bažanty nebo lamy. „Brácha nosil na opasku umělohmotné přívěsky, které o sebe klinkaly. Jednou mu po nich lama chňapla a táhla ho k sobě. Brácha se rozeřval,“ popisuje zážitek se zvířaty. Později tato zahrada získala i slona indického. Vůbec prvním zvířetem vystaveným v kunčickém areálu ale byl podle něj malý medvěd, kterého údajně přivezl do Ostravy důstojník ze sovětské delegace jako dar spolubojovníkovi z východní fronty.

Jedním z důvodů, proč se zvířata nakonec stěhovala do dnešní zoologické zahrady ve Slezské Ostravě, byla výstavba nedaleké Nové huti Klementa Gottwalda, která silně narušila tamní prostředí. Podle pamětníka to také překazilo plány jeho otce. „Před rozhodnutím o stavbě huti se v lokalitě mezi čtvrtí zvanou Švrkl a samotnými Kunčičkami nabízely stavební pozemky. Otec tam chtěl vybudovat rodinný dům, ale kvůli nové fabrice z toho nic nebylo. Kompletně se také zboural Švrkl. Jednalo se o desítky domů,“ říká. Po spuštění huti na začátku padesátých let si vybavuje situaci, kdy stál v hloučku lidí u hřbitova a sledoval, jak se odtamtud valí mraky hustého dýmu. „Došlo k havárii. Údajně se tam vylila ocel.“

 

První koupel ve vaně

V roce 1952 se rodina přestěhovala do bytu v centru Ostravy v tehdejší Molotovově ulici. „Byl to sice sklepní byt, ale byl obrovský a byl tam i splachovací záchod a koupelna s tekoucí vodou a vanou. V Kunčičkách jsme se myli v neckách v prádelně,“ vzpomíná. První koupel ve vaně zažil o pár let dříve na ošetřovně šachty Alexander. „Bylo mi asi osm let. Otec tam měl známého strojníka, který nám ukázal klece pro horníky a vozíky s uhlím, a vzal nás i na ošetřovnu. Visela tam velká lékárnička s červeným křížem, o zeď byla opřená nosítka a byla tam také vana. Napustil mi vodu. Tenkrát jsem se koupal ve vaně poprvé.“

Z období, kdy Lexovi žili v centru Ostravy, pro něj bylo velkým zážitkem natáčení filmu Tanková brigáda, který měl premiéru v roce 1955. Scény výpravného válečného snímku z konce druhé světové války, který oslavoval hrdinství příslušníků 1. československé samostatné brigády po boku sovětské armády, se natáčely u ostravského Sýkorova mostu nebo před tehdejším obchodním domem ASO. Přihlížely spousty zvědavců. „Museli nás hlídat, abychom nevlezli do záběru nebo pod tank. Tanky tam normálně jezdily, střílelo se. Výkladní skříně a okna obchodního domu vypadaly rozbité. Až při pohledu zblízka jsem odhalil, že efektu roztříštěných skel filmaři docílili tím, že je polepili černými papíry.“

 

Zemljanka u Odry

Asi po dvou letech se rodina opět stěhovala, tentokrát na dostavované sídliště nazvané Stalingrad u Bělského lesa. Dnes je to ostravská čtvrť Zábřeh. „Dostali jsme dvoupokojový byt. Ještě nebyly ani hotové omítky. V paměti mi utkvělo, že všude byly nápisy Zákaz fotografování. Nechápal jsem to a nikdo mi to nikdy nevysvětlil, proč se na civilní stavbě nesmělo fotit. Měl jsem tehdy první fotoaparát Pionýr. Když jsem chtěl vyfotografovat otce, šli jsme raději za barák, aby nás nikdo neviděl a nežaloval,“ vypráví.

Ze Stalingradu to bylo blízko také k řece Odře, kde pamětník s několika kamarády stavěl po vzoru sovětských zemljanek úkryt v zemi. „Na okolních staveništích jsme kradli materiál. Někde jsme vzali dveře, jež posloužily jako střecha, kterou jsme zasypali hlínou. Muselo nás tenkrát chránit několik andělů, protože při hloubení zemljanky jsme vykopali asi deset nebo patnáct minometných nábojů. Žádný nevybuchl.“

K jeho zájmům patřilo modelářství a práce se dřevem. Vyráběl letadélka, lodě a jiné věci. Po základní škole se hlásil na učební obor dřevomodelářství. „Když jsem byl předtím na pohovoru, kde se mě mimo jiné ptali, co čtu, z nějakého vzdoru jsem místo Gorkého nebo sovětských válečných knih jmenoval Twaina, Foglara a Vernea. Myslím si, že i kvůli tomu mě na dřevomodeláře nevzali. Tak jsem se šel učit soustružníkem.“ Učňovská léta mu zpříjemnil otec tím, že mu koupil malý motocykl Pionýr, se kterým se zúčastnil i několika terénních závodů.

 

Vojna na Slovensku

Po vyučení nastoupil do Vítkovických železáren Klementa Gottwalda. Začátkem šedesátých let byl povolán na vojnu do slovenské obce Kuchyňa u Malacek a vojenského újezdu Záhorie. „Po přijímači jsem se dostal na ošetřovnu. Stalo se to náhodou. Hledali člověka, který má zkušenosti ze zdravotnictví a někdo řekl, že jsem dělal zuby. Nikoho už nezajímalo, že kromě toho, že jsem měl všechny zuby v puse, jsem předtím akorát frézoval zuby na litinových nebo železných kolech.“

Po půlroční zdravotnické škole v Ružomberoku se vrátil do kasáren v Kuchyni. V areálu byla střelnice a letiště. „Slétávali se tam piloti z celé republiky nacvičovat střelbu a bombardování. Byly tam obrovské prostory se starými tanky i maketami domů. Výcvik vypadal třeba tak, že tryskové letadlo MiG 15 za sebou táhlo na laně něco jako menší větroň, ostatní piloti k tomu nalétávali a stříleli. Zajišťovali jsme při výcviku službu, kdyby se něco stalo,“ říká.

Asistoval i při smrtelné nehodě pilota Milana Svobody, který přišel při výcviku s vlečným terčem v roce 1962 o život. „Nevím, co se stalo, ani jak dopadlo vyšetřování, ale letadlo sletělo na betonovou dráhu. Začalo hořet. Pilot byl napůl spálený. Pomáhal jsem doktorovi sesbírat jeho ostatky.“ Jako zdravotník měl také za úkol doprovázet vojáky, kteří se pokusili o sebevraždu, do vojenské nemocnice v Bratislavě. „Stalo se tam několik případů,“ říká a dodává, že on sám žádnou krutou šikanu na vojně nezažil.

Po návratu do civilu se vrátil do Vítkovických železáren. Pak si našel místo v podniku Severomoravské pivovary a sodovkárny, ze kterého se později oddělily Nealkoholické nápoje Olomouc. Pamětník dělal v ostravské provozovně soustružníka a jezdil s montéry na nejrůznější opravy zařízení na limonády po celém regionu. V roce 1967 se oženil a brzy nato dostal byt na tehdy ještě nedostavěném 7. obvodu v Ostravě-Porubě.

 

Zlomový srpen 1968

S nadějí na zlepšení poměrů sledoval v roce 1968 snahy reformních komunistů v čele s Alexandrem Dubčekem o demokratizaci socialismu. „Denně jsem kupoval noviny, hltal jsem zprávy, poslouchal besedy a rozhovory s politiky.“ Dne 21. srpna 1968 šel po páté ráno do práce. „Stál jsem s asi dvaceti lidmi na zastávce autobusu a nízko nad námi přeletěly tři vojenské helikoptéry. Myslel jsem si, že je to nějaké cvičení. Když jsme dojeli na Hulvácký kopec, byly tam už vojenské transportéry, tanky, spousty vojáků a také diskutující lidé,“ vzpomíná na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kde se podle moskevských vládců rozpoutala kontrarevoluce.

„Došel jsem do naší dílny u Sýkorova mostu. Nikdo nic nevěděl, telefon nefungoval, rozhlas po drátě taky ne. Tak jsem zajel domů pro tranzistorák. Z rádia jsme slyšeli, že jsme byli obsazeni, že naše vláda s tím prý nemá nic společného a že obyvatelé nemají cizí vojáky zbytečně provokovat. Po směně jsme šli s manželkou nakoupit. Před obchodem byla asi dvacetimetrová fronta. Prodavačka pouštěla dovnitř jen tolik lidí, kolik vyšlo. Nic moc tam nebylo. Koupili jsme nějaké lečo,“ vypráví.

V následujících dnech chodil před Novou radnici, kde stály obrněné vozy a tanky a shromažďovali se tam obyvatelé. Podepisovaly se tam protestní rezoluce, rozdávaly různé tiskoviny a letáky. „Petice byly snad na každé křižovatce. Kromě kovaných a zatvrzelých komunistů to podepisovali všichni. Mám schované například prohlášení příslušníků ostravské krajské správy Veřejné bezpečnosti, kteří také vyjádřili nesouhlas s neoprávněnou přítomností vojsk. Fandil jsem samozřejmě Dubčekovi a doufal, že se to nějak zvrátí.“ 

 

Amatérským historikem

Sovětská armáda ale zůstala v Československu přes dvacet let. Členové KSČ, kteří se odmítli kát za to, že okupaci odsuzovali, byli trestáni a vyhazováni z práce. Pamětníka se takzvané prověrky jako nestraníka netýkaly. Vzpomíná, že jeho známého, který byl při prvním výročí invaze zadržen v černých šatech, z KSČ vyhodili. „I když to nebylo z jeho strany vyjádření protestu, ale zrovna mu zemřel bratr, stejně mu to uškodilo,“ říká pamětník. On sám po roce 1968 žádné problémy nepociťoval. „Měl jsem štěstí na skvělý pracovní kolektiv, ve kterém nebyl žádný komunista. Práce bylo moc, vydělával jsem slušně, staral se o rodinu. Nedostali jsme se sice ani do Jugoslávie, ale to mi moc nevadilo,“ shrnuje, jak se mu žilo za normalizace.

Když začaly v listopadu 1989 masové protirežimní demonstrace a komunistická vláda se hroutila, byl Jiří Lexa na montáži v Krnově. „Makal jsem, na manifestování nebyl čas, ale s velkým zájmem jsem sledoval, co se děje,“ říká pamětník. Státní podnik Nealkoholické nápoje se ve svobodných poměrech rozpadl, a tak si pronajal dílny bývalého zaměstnavatele a začal podnikat. S několika spolupracovníky opravoval stroje na výrobu limonád a jiná zařízení. Později se pokoušel koupit tyto prostory v aukci, ale neuspěl. Hledal si novou práci a našel ji v podniku Budoucnost, odkud odešel do důchodu.

Začátkem devadesátých let vstoupil do ČSSD. V roce 2004 byl zvolen do zastupitelstva Poruby a stal se také členem letopisecké komise. To v něm probudilo zájem o historii. Začal studovat staré porubské kroniky, vyhledával dokumenty a dobové fotografie, zpovídal pamětníky. Je autorem publikace Odkazy porubských kronik nebo Paměť Poruby, připravil řadu výstav. U příležitosti dvacátého výročí sametové revoluce také inicioval vysázení pamětní lípy na porubské Hlavní třídě. Je laureátem ceny Senior roku města Ostravy za rok 2012.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava