Miroslav Leicht

„Přijela modrá volha a z ní vystoupili nějaký dva chlapi. Šli tam za mým mistrem. Ten mě nesnášel, byl to bolševik. A já ho taky provokoval. Úplně jsem viděl, jak má za tím sklem v kukani radost. Říkal: ‚To je on, to je on!‘ Tak se ti dva chlapi ke mně přihnali, popadli mě a posadili mezi sebe do volhy, dozadu na zadní sedačku. Odvezli mě vedle [městských] lázní do toho jejich baráku. Vyjeli do čtvrtýho patra a hned na mě [spustili]: ‚Tak, co mladej… Vyndej všecko z kapes!‘ Tak jsem vyndal všecko z kapes. V tý době už jsem měl dlouhý vlasy… V kapse jsem měl klíče a na klíčích takovej přívěšek Voice of America, Hlas Ameriky. To se rozdávalo ve Lnářích u pomníku, rozdávali to tam americký atašé, ti lidi přes kulturu. A oni na mě: ‚Kdes to vzal? Kde se s tím prokazuješ?‘ Já jsem řekl: ‚Našel jsem to někde na nádraží…‘ Dostal jsem facku a pak ještě asi dvě. No, tak to byl úvod výslechu… A bylo to všechno proto, že v tý době tady měli bolševici všecko zmáknutý. Nehledě na to, že českej národ je na to takovej náchylnej, takže všude byli udavači. I na těch potlachách, na všech těch akcích v lesích a podobně, estébáci tam měli de facto svý lidi. A tam se vykřikovaly nějaký protiruský, protikomunistický hesla. Oni to věděli přesně slovo od slova. No, a my jsme k tomu těm lidem s Copem hráli.“

„V roce 1978 jsme měli spíš než úspěchy průsery. To zakazování a podobně. Bohouš byl velkej amerikanofil, měl válečnýho Jeepa Willyse. A my jsme tím jeepem jezdili i na hraní, zkrátka všude, a za náma se táhla strašná banda lidí, dost problémovejch pro tehdejší režim. Takže se s náma pořád vinuly průšvihy. Hrálo se po hospodách, zkoušelo a tak, a nevynechali jsme ani jedno kladení věnců k pomníkům americký armády po celym Západočeskym kraji. To znamená, že jsme byli pečlivě vyfocený a sledovaný. Díky tomu jsme pak měli problém získat přehrávky. Přehrávkový komise v tý době fungovaly dost nekompromisně, a jakmile se někdo trošku vymezoval nebo vypadal trošku jinak, tak byl ztracenej, tak to nedostal. My jsme přišli na první přehrávky a hned jsme udělali průšvih, protože náš banjista si splet pivo dvanáctku s desítkou a osočoval se tam na tu přehrávkovou komisi, kterou tvořili nějaký dost postarší chlapové, který hrávali někde v Contíku a nebo v Měšťanský besedě nějakej ten swing. A snažili se posuzovat tu naši americkou muziku… Nad nás v tý době nebylo, nenechali jsme si nic říct, tak nás odtamtud vyhnali a na půl roku, jak to bylo zvykem, nás zakázali. Potom jsme tam přišli další rok, to jsme zase nebyli připravený z toho aktuálního politickýho dění. No, to nás vyhnali zas. Takže my jsme vlastně rok nemohli hrát před žádnejma živejma lidma. Tak jsme jezdili po lesích a hráli jsme na potlachách, soutěžili jsme o placky u ohňů a bylo to takový zajímavý…“