Miroslav Leicht

* 1962  

  • „Od roku 1987 jsem šel dělat kulisáka do domu kultury, kde se paradoxně sešly ty největší máničky, bigbíťáci a hospodský povaleči, který v Plzni existovali. Sešli se pod svícnem v domě kultury ROH, ve kterém dělali kulisáky, osvětlovače a zvukaře. Byly to nejkrásnější roky mýho života. Byla to velká paráda a jeden velkej nepřetržitej mejdan. Vydržel jsem tam až do roku 1990, kdy jsem začal bejt profesionální muzikant. A v roce 1989 jsme v tom kulturáku zajišťovali všechny ty meetingy, který tady byli na náměstích, tím, že jsme tam na kárce vozili praktikáble, aby tam ty lidi mohli bejt trošku vejš, aby na ně bylo vidět. Na ty, který tam hovořili. No, a potom jsme vozili i zvukovou aparaturu, s kterou se to ozvučovalo. Takový to bylo všechno dobrodružný… A rozváželi jsme letáky a nahrávali jsme ty milicionářský schůze a pak jsme to pouštěli na náměstí. Takže kdyby se to bejvalo neotočilo, tak nás všechny zašili, až bysme zčernali.“

  • „Přijela modrá volha a z ní vystoupili nějaký dva chlapi. Šli tam za mým mistrem. Ten mě nesnášel, byl to bolševik. A já ho taky provokoval. Úplně jsem viděl, jak má za tím sklem v kukani radost. Říkal: ‚To je on, to je on!‘ Tak se ti dva chlapi ke mně přihnali, popadli mě a posadili mezi sebe do volhy, dozadu na zadní sedačku. Odvezli mě vedle [městských] lázní do toho jejich baráku. Vyjeli do čtvrtýho patra a hned na mě [spustili]: ‚Tak, co mladej… Vyndej všecko z kapes!‘ Tak jsem vyndal všecko z kapes. V tý době už jsem měl dlouhý vlasy… V kapse jsem měl klíče a na klíčích takovej přívěšek Voice of America, Hlas Ameriky. To se rozdávalo ve Lnářích u pomníku, rozdávali to tam americký atašé, ti lidi přes kulturu. A oni na mě: ‚Kdes to vzal? Kde se s tím prokazuješ?‘ Já jsem řekl: ‚Našel jsem to někde na nádraží…‘ Dostal jsem facku a pak ještě asi dvě. No, tak to byl úvod výslechu… A bylo to všechno proto, že v tý době tady měli bolševici všecko zmáknutý. Nehledě na to, že českej národ je na to takovej náchylnej, takže všude byli udavači. I na těch potlachách, na všech těch akcích v lesích a podobně, estébáci tam měli de facto svý lidi. A tam se vykřikovaly nějaký protiruský, protikomunistický hesla. Oni to věděli přesně slovo od slova. No, a my jsme k tomu těm lidem s Copem hráli.“

  • „V roce 1978 jsme měli spíš než úspěchy průsery. To zakazování a podobně. Bohouš byl velkej amerikanofil, měl válečnýho Jeepa Willyse. A my jsme tím jeepem jezdili i na hraní, zkrátka všude, a za náma se táhla strašná banda lidí, dost problémovejch pro tehdejší režim. Takže se s náma pořád vinuly průšvihy. Hrálo se po hospodách, zkoušelo a tak, a nevynechali jsme ani jedno kladení věnců k pomníkům americký armády po celym Západočeskym kraji. To znamená, že jsme byli pečlivě vyfocený a sledovaný. Díky tomu jsme pak měli problém získat přehrávky. Přehrávkový komise v tý době fungovaly dost nekompromisně, a jakmile se někdo trošku vymezoval nebo vypadal trošku jinak, tak byl ztracenej, tak to nedostal. My jsme přišli na první přehrávky a hned jsme udělali průšvih, protože náš banjista si splet pivo dvanáctku s desítkou a osočoval se tam na tu přehrávkovou komisi, kterou tvořili nějaký dost postarší chlapové, který hrávali někde v Contíku a nebo v Měšťanský besedě nějakej ten swing. A snažili se posuzovat tu naši americkou muziku… Nad nás v tý době nebylo, nenechali jsme si nic říct, tak nás odtamtud vyhnali a na půl roku, jak to bylo zvykem, nás zakázali. Potom jsme tam přišli další rok, to jsme zase nebyli připravený z toho aktuálního politickýho dění. No, to nás vyhnali zas. Takže my jsme vlastně rok nemohli hrát před žádnejma živejma lidma. Tak jsme jezdili po lesích a hráli jsme na potlachách, soutěžili jsme o placky u ohňů a bylo to takový zajímavý…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 29.01.2020

    (audio)
    délka: 02:42:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidi vykřikovali protikomunistický hesla a my jsme jim k tomu hráli

Miroslav „Míša“ Leicht v mladých letech
Miroslav „Míša“ Leicht v mladých letech
zdroj: archiv pamětníka

Miroslav Leicht se narodil 2. dubna 1962 v Plzni do protikomunisticky naladěné rodiny. Jeho zámožné babičce Jenny Leicht komunisté sebrali všechny nemovitosti a poslali ji do mlékárny balit nanuky. Miroslavův otec Alois Leicht podepsal v roce 1968 manifest Dva tisíce slov, načež ho ve Škodovce přeřadili na horší pozici. Ještě na škole založil se staršími spolužáky úspěšnou bluegrassovou kapelu Jezdci. V roce 1978 se stal nejmladším členem nově založené bluegrassové kapely Cop, která v roce 1979 získala Zelenou Portu. V témže roce ho také přímo z učení odvezli na první výslech StB. V letech 1980 a 1981 se kapela Cop stala vítězem celorepublikové Porty. Roku 1983 emigrovala část členů převážně do USA a do Kanady. Miroslav už předtím koketoval s big beatem a stal se členem kapely Galerie, v níž hraje dodnes. V roce 1986 kapelu Cop obnovil. Do roku 1987 pracoval jako řidič, poté jako kulisák v kulturním domě ROH, kde se setkal s řadou podobně smýšlejících lidí. V létě roku 1989 podepsal na plzeňské Portě petici Několik vět. V listopadových dnech roku 1989 zajišťoval díky práci v kulturním domě zázemí a zvukovou aparaturu na demonstrace na plzeňských náměstích. Po pádu železné opony se začal živit jako profesionální muzikant, s kapelou Cop často hráli v zahraničí. V roce 2001 získali žánrovou cenu Anděl. V současnosti koncertuje, moderuje, věnuje se hudební dramaturgii na festivalech a má vlastní pořad v rádiu Samson.