Karel Lang

* 1947

  • "A teď vám řeknu, že jsme doopravdy byli vyplašení, protože jsme přijeli na české hranice, tam červené baterky, přišel za námi k autu, strčil mi samopal do okna, první, co bylo: potvrzení o odevzdání vojenské knížky. Já jsem na vojně nebyl, ale měl jsem s sebou modrou knížku. Měl jsem strach. Doopravdy. Koukal, koukal. 'Sečkejte,' odstoupil, ten druhý odemknul takovou velkou ocelovou závoru jako dovnitř republiky, nechali nás jet a pak jsme teprve za tmy ještě dva kilometry nebo kolik přijeli do celnice, kde byli naši celníci. Hrozná zvěř. Doopravdy mocipáni, kteří kdyby řekli ne, tak jsme to otočili zas zpátky. No prostě výslech: 'Co tohle, co vezete, co nevezete, kde máte, kde ukrýváte?' 'My nic nemáme.' 'Tak ukažte. Svlékněte se.' Fakt to bylo hrozné."

  • "Tak začali nosit do toho autobusu a tam ty auta a psi a policajti na motorkách a my jsme nevěděli vůbec, o co jde. Tak jsme to naložili, ti je tam lustrovali, ty, kteří neměli ty průkazy, a vyrazili jsme k městu. U místního nádraží nás zastavili, hlídka policajtů, na řidiče: 'Pane řidič, kde máte povolení k jízdě, kdo je v autobuse, průkazy máte, tady.' A přijeli jsme sem na to náměstí, kde jsme zkoušeli, tam roj policajtů a vysílačky k tomu, hned v tom patře volali: 'Tady mýdlo volá ručník' - nevím už, co tam bylo za hlášky, a my jsme mezi nimi nosili ty svoje aparáty do své místnůstky, kde jsme vlastně bydleli. A pak jsme se teprve dozvěděli neoficiálně, že ten jeden místní opilec, soudruh, že nahlásil, že tam mládežníci močí na pomník rudoarmějce, v místním parčíku..."

  • "No tak já jsem se sebral a šel jsem na nádraží. A to bylo někdy dopoledne v deset hodin. Na nádraží byly stovky lidí. Odsud dojížděly stovky lidí na Prahu za prací a tak. Vlaky samozřejmě nejezdily, a když během nějaké dlouhé doby vyšel potom výpravčí, přijel vlak, nacpaný lidmi - to byly ještě dřevěné vagony - tak kdo mohl, tak se nacpal do toho vlaku. Výpravčí prosil lidi: 'Nevykukujte z oken, na trati pod Šiběňákem, to je kopec tady za nádražím, jsou Rusové, budou střílet.' Tak se vlak rozjel z toho nádraží, ujeli jsme dvě stě metrů a na kolejích byli Rusáci s těžkým kulometem, pytle s pískem a vlak nejede. No bylo tam velké vyjednávání, někdo asi od dráhy to vyjednal a vlak se rozjel a do Prahy jsme se dostali přískoky, až jsme zastavili někde, co je dneska zastávka Rajská zahrada. Vlak dál nejel a na horizontu na jih okolo Prahy jsme viděli jeden tank vedle druhého. Stály namířené, obklíčená Praha. Vagonem začali procházet Rusové a začali doopravdy krást hodinky, doklady, cennosti. Lidi, schovejte si všechno, co můžete, a neříkejte jim nic, když budou chtít, tak jim to dejte všecko."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.01.2026

    (audio)
    délka: 02:00:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V pětašedesátém jsem se zařekl a od té doby nechodím k holiči

Karel Lang, devatenáctiletý
Karel Lang, devatenáctiletý
zdroj: Archiv pamětníka

Karel Lang se narodil 5. března 1947 v Čelákovicích. Vyrůstal v rodině poznamenané poválečnými změnami. Dědečkovi Antonínu Štokovi komunisté znárodnili kožešnickou živnost a oba prarodiče museli ještě ve stáří pracovat v těžkých provozech TOSu. Pamětníkův otec Karel Lang st. vstoupil po válce do KSČ, přesvědčení si ponechal celý život, i když z členství neměl žádné výhody. Rodina získala byt v tzv. Marxových domech postavených podle původních plánů průmyslníka Volmana. Na základní škole, kam Karel chodil od roku 1953, zažil silnou politickou indoktrinaci a automatické členství v Pionýru. Karel Lang se vyučil dřevomodelářem v čelákovickém TOSu, dřívější továrně Josefa Volmana. V šedesátých letech začal poslouchat západní rozhlas a věnovat se především anglo-americké rockové hudbě. Hudba se se stala jeho únikem i vášní – hrál na bicí, později přidal zpěv, vystupoval v Praze a středních Čechách a přijal přezdívku Charlie. Výrazem vzdoru proti režimu mu byly dlouhé vlasy, které si nechal ostříhat jen jednou a naposled před učňovskými zkouškami. Srpen 1968 prožil pamětník dramaticky – cestou vlakem do Prahy byl svědkem chaosu i rabování sovětských vojáků. V TOSu pracoval dvacet let, od roku 1982 působil v dílnách Národního divadla a po dvou letech začal cestovat jako montážník u Stavebních izolací. Při sametové revoluci fungoval jako spojka mezi čelákovickým OF a Prahou. Po roce 1989 se osamostatnil a věnoval se výrobě nábytku až do svých čtyřiasedmdesáti let. Vlastním nákladem vydal mimo jiné publikaci o Volmanově vile a o hudbě v Čelákovicích. V roce 2026 žil v Čelákovicích a zabýval se místní historií a psaním.