„Listopad 1975, předvolání ke kárné komisi elektrotechnické fakulty. Stručně: ‚Pane Kvapile, máme tady o vás zprávy, že jste se svým jednáním v Turistickém oddíle dopustil, že jste tam zpívali protisovětské a protisocialistické písně, čímž jste vážně poškodil dobré jméno fakulty. A my vás za to trestáme tím, že vám dáme veřejnou důtku.‘ Ten text byl vyvěšený na Děkanátě elektrofakulty asi čtrnáct dní. Myslel jsem, že tím to končí. Přišel duben, papír, dostavte se znova ke kárné komisi. Nevím, jestli už jsem netušil něco opravdu hodně zlého. Tak jsem se dostavil znova k jednání kárné komise, kde mě staří pánové profesoři řekli, že byli seznámeni s novými dokumenty a že mě vylučují z vysoké školy.“
„To byl možná už začátek zkouškového období, všední den, na zkoušky jsem se připravoval doma, květen bych odhadoval. Zastavilo auto a: ‚Pojďte s námi na výslech‘. Říkám: ‚Proč?‘ Byl jsem odveden do Ústí nad Orlicí do té budovy, vyšší patro. Naprosto slušné chování ze strany vyšetřujících orgánů. Netušil jsem, co chtějí, o co jde. Dojem z výslechu, který reprodukuji až teď po pětačtyřiceti letech, je ten, že mě přesvědčovali o tom, že všechno o mně vědí.“
„Pro mě to byl naprosto šokující zážitek. Nerozmýšlel jsem o politických souvislostech. Byl jsem vychován komunistickou školou v tom, že Sovětský svaz je to nejlepší, že to jsou naši přátelé a chtějí naše dobro. A já se probudím jednoho rána, kdy mně maminka říká, že je válka. Brečí. ‚Jaká válka? Kdo? Co?‘ A když mně řekla: ‚Rusáci‘, tak mně trvalo týden, než jsem byl schopen pohybu. Samozřejmě, že mně rodiče zakázali vycházet z domu a vyhlížet někde sovětské tanky. Případně se účastnit akcí s mými budoucími kamarády, kteří malovali po městě nápisy ‚Běž domů Ivane!‘. Mně trvalo týden, než jsem se s tím srovnal. Táta nedělal nic jiného, než poslouchal rozhlas. U postele ho měl, jako dnes to vidím.“
Jaroslav Kvapil se narodil 4. září 1953 v Ústí nad Orlicí. S otcem Jaroslavem (1927-1988), matkou Marií (1930-2013) a pěti sourozenci žil v Letohradě-Kunčicích. Děti vyrůstaly ve věřící rodině a byly vedeny k práci. Rok 1968 byl pro Jaroslava přelomový. Farář František Karel zavedl v kostele kytarové mše doprovázené zpěvem rytmických písní, které přilákaly spoustu mladých lidí. Jaroslav hrál v doprovodné skupině na baskytaru. Do uvolněné atmosféry ale 21. srpna vpadla vojska Varšavské smlouvy a učinila přítrž slibnému vývoji. Tehdy začal Jaroslav vnímat dění kolem sebe. Po gymnáziu začal studovat Elektrotechnickou fakultu Vysokého učení technického v Brně. Začátkem 70. let se přidal k turistickému oddílu v Letohradu, kde našli útočiště lidé ze zrušeného skautského střediska. Vedle toho Jaroslav patřil k lidem, kteří se i v éře nastupující normalizace podíleli na životě letohradské katolické farnosti. Jejich aktivita ale brzy přilákala pozornost StB. Jaroslav absolvoval dva výslechy v létě roku 1975. V září tohoto roku byl Turistický oddíl zrušen a 12. dubna 1976 vyloučili Jaroslava Kvapila z vysoké školy. Vyloučení kvůli činnosti v oddíle potkalo i jeho další čtyři členy. Jaroslav pak hned nastoupil do OEZ Letohrad. V témže roce se oženil s Miroslavou, rozenou Adamcovou, a pak nastoupil na dvouletou základní vojenskou službu do Českých Budějovic. V 90. letech se zasloužil o obnovu Orla v Letohradě-Orlici. Manželé Kvapilovi vychovali pět dětí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
