„Protože nás chytli, dělali jsme v Žilině demonstrace. Zapalovali jsme ruské vlajky. To bylo takové to studentské šílenství, šedesát devět, šedesát osm. A já jsem byl v jedné skupině, kde nás chytili a zavřeli. Ráno přišel náčelník, ti s námi nic nedělali, jenom nás tam dali za mříž a čekali, až ráno přijde náčelník a ti vyšetřovatelé, protože normální četníci měli s námi zakázáno mluvit. A teď přišel ten náčelník a říká: ‚Co jste sepsali, s kým jste mluvili?‘ My říkáme: ‚S nikým. Dělali jsme binec. Byli jsme proti Rusům a jejich vstupu sem, jsme mladí.‘ A on říkal: ‚Co s vámi dělali? Psali jste s někým protokol – s někým tady přes noc?‘ ‚Ne.‘ ‚Tady jste něco prováděli?‘ ‚Ne.‘ Tak ten náčelník přišel a říká: ‚Tak o tom mlčte. Nic nepíšeme, seberte se a běžte domů.‘ A mně říkal ještě: ‚Vy jste v Žilině, vy byste z toho ještě vyšel.‘ Já říkám: ‚Proč?‘ ‚Tam za tyto věci měli podmíněné vyloučení z vysoké školy. Ale kdyby to bylo v Čechách v Praze, tak by vyhazovali okamžitě.‘“
„Já jsem byl tenkrát na Ďumbieru v Západních Tatrách. Byli jsme na vysokoškolském výcviku. A to bylo v tom šedesátém osmém. My jsme šli po těch vrchách a nad ránem nad námi ty ruské stíhačky, Mig-15 nebo kolik, a to byly celé sloje. A dost vysoko. Bylo krásné počasí, tak to bylo vidět. A my jsme nevěděli, co se děje. A vyšli jsme tam a chatár říká: ‚Vy nevíte nic?‘ A my říkáme: ‚Nevíme, co se děje? To nejsou manévry.‘ ‚Rusi nás napadli.‘ Tak tenkrát ten chatár tam všem začal nalévat pivo zadarmo, i když to tam bylo dost drahé. Bylo to takové bouřlivé, na to mám vzpomínku, jak ty stíhačky lítaly.“
Jaroslav Kubín se narodil 25. listopadu 1947 v Poličné u Valašského Meziříčí. Jeho otec Ferdinand byl během druhé světové války nuceně nasazen v Německu, kde se stal svědkem několika sabotáží. Jaroslav po základní škole v roce 1963 nastoupil na střední školu železniční v Šumperku, kde se jako mladík seznámil s hudbou Beatles a se západní módou, jež v tu dobu do Československa začínala pronikat. Po maturitě v roce 1967 byl přijat na vysokoškolská studia do Žiliny, kde se spolu s dalšími studenty zúčastnil v roce 1968 protestního pálení sovětských vlajek v reakci na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Po krátkém zatčení byl i s kamarády bez dalších následků propuštěn na svobodu. Jaroslav posléze z rodinných důvodů studium přerušil a v roce 1970 složil přijímací zkoušky na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde také zdárně odpromoval. Nejprve se živil jako strojvedoucí a na konci 70. let nastoupil jako podnikový právník do Tesly v Rožnově pod Radhoštěm. Vstoupil do komunistické strany a vypracoval se na náměstka obchodního úseku. Dva měsíce před sametovou revolucí v roce 1989 se Jaroslav Kubín stal předsedou městského národního výboru v Rožnově pod Radhoštěm. Jako bývalý člen KSČ ustál revoluční změny roku 1989 a po svobodných volbách působil jako starosta města s přestávkami další tři volební období. Zároveň se v roce 2000 stal nezávislým senátorem za obvod Vsetín a zastupitelem Zlínského kraje. V roce 2021 žil spolu s manželkou Miroslavou v Rožnově pod Radhoštěm.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
