Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jaroslav Kubín (* 1947)

• narodil se 25. listopadu 1947 v Poličné u Valašského Meziříčí

• v roce 1967 maturoval na střední škole železniční v Šumperku

• účastníkem studentských demonstrací v Žilině po srpnové okupaci roku 1968

• v letech 1970–1975 vystudoval Právnickou fakulty Univerzity Karlovy

• během 80. let obchodním náměstkem v Tesle Rožnov

• v září 1989 se stal předsedou městského národního výboru v Rožnově pod Radhoštěm

• opakovaně zvolen starostou Rožnova pod Radhoštěm

• v roce 2000 zvolen senátorem za obvod Vsetín

• v letech 2000–2004 a 2008–2012 zastupitel Zlínského kraje

Jaroslav Kubín se narodil 25. listopadu 1947 jako prostřední ze tří dětí Ferdinanda a Anny Kubínových. Oba jeho rodiče zažili druhou světovou válku, což se také promítlo do jejich světonázoru a přístupu k životu v komunistickém Československu: „Naši měli takové krédo, že nejdůležitější je zabezpečit rodinu a postavit chalupu. V tom jsem vyrůstal a to mi předali,“ říká Jaroslav Kubín v rozhovoru pro Paměť národa.

Tatínek nechtěl riskovat koncentrák

„Táta byl nuceně nasazený právě v Německu. Nejprve jej zaučili v brněnské Zbrojovce a pak musel do Říše,“ vzpomíná Jaroslav Kubín na svého otce Ferdinanda. Obsluhoval automatický soustruh, na němž se vyráběly hlavně děl. Dle jeho vyprávění bylo klíčové, aby nedocházelo ke ztrátám materiálu. „Vyvarovat se chyb. Samozřejmě, že vedle výroby probíhaly i sabotáže, ale do těch se otec nezapojil. Nechtěl riskovat koncentrák nebo popravu, vždyť tady už měl známost, moji maminku Annu,“ říká Jaroslav Kubín.

Sabotáže prý byly trojího druhu: „Buďto někdo vyhodil do vzduchu muniční sklad, nebo se schválně kazily výrobky. Třetí možností pak bylo vynesení vzorků z fabriky a prodej do rukou nepřátel Německa. A za to byl koncentrák nebo kulka.“

Táta koupil drahou obývací stěnu a o nic jsme nepřišli

Rok 1953 přinesl Kubínovým hned dvě zásadní události. Jaroslav nastoupil do první třídy. A padla měna. Tehdejší komunistická vláda v čele s prezidentem Antonínem Zápotockým se tak snažila vypořádat s dosavadním přídělovým systémem, zlikvidovat černý trh a snížit poměr poptávky vůči chudé poválečné nabídce. Jakkoli byla tato reforma prezentována coby vítězství pracujícího lidu a úder buržoazii, došlo fakticky k znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů obyvatelstva a k celkovému poklesu životní úrovně. „Táta se s měnovou reformou vypořádal po svém. Těsně předtím, než k tomu došlo, zhodnotil našetřené peníze koupí drahé obývací stěny. Nic nám pak nezbylo a o nic jsme nepřišli,“ říká Jaroslav Kubín.

Do Poličné u Valašského Meziříčí pronikaly zvyklosti nového režimu velmi zvolna. Jaroslav Kubín vzpomíná, že po celou dobu jeho školní docházky se běžně vyučovalo náboženství. „Přestože byla tuhá padesátá léta, chodil k nám do školy farář. Moji rodiče byli také věřící lidé, za války se brali v kostele a tatínek měl i katolický pohřeb. Doma se o politice nemluvilo, naši se snažili hledět si svého. Ani do školy ta ideologie neprosakovala,“ říká Jaroslav Kubín. V době, kdy byly například školní povinné prvomájové průvody, se děti nejvíc těšily z toho, že si během akce na náměstí dají párek. Psala se padesátá léta, doba největšího komunistického teroru.

Džíny, Beatles, rodokaps

Jaroslav se v patnácti letech chtěl hlásit na elektrotechniku v nedalekém Frenštátě, ale pro velký zájem uchazečů jej nepřijali. Nastoupil tedy v Šumperku na střední školu železniční, obor elektro: „Od té doby jsem žil polovojenským životem a bez rodičů.“ Během šedesátých let docházelo k postupnému uvolňování komunistického režimu. Ze Západu sem proudila móda a hudba. „Když vznikli Beatles, každý je miloval. V Šumperku se pokoutně prodávaly jejich fotky, jednu mám dodnes doma schovanou. Každý chtěl také podle západního vzoru nosit džíny. Měl jsem jedny československé výroby, ale pro opravdové džíny se muselo do Tuzexu za bony. Dodnes si pamatuji, jak jsme s tátou jeli do Žiliny, kde byl pro nás Tuzex nejblíž. Stála se tam obrovská fronta. V jednu chvíli pak vyšel prodavač a řekl, že mají jenom dvacet kusů. Jinak s džíny na škole problémy nebyly, normálně jsme je nosili. Sem tam u někoho učitelé objevili rodokaps – zápaďáckou kovbojku sešitového vydání – a to pak letělo do kamen,“ vzpomíná Jaroslav Kubín na časy let šedesátých.

Pivo zdarma

Po úspěšně složené zkoušce dospělosti v roce 1967 se Jaroslav dostal na vysokoškolské studium právě do Žiliny, obor elektrické trakce a energetika. O rok později se tu také poprvé setkal s během velkých dějin. Byl srpen a studenti procházeli tělocvičným výcvikem v tatranských horách. „Byli jsme zrovna na Ďumbieru, když nad námi začala létat letadla. Stíhačky, celé svazy a dost vysoko. Nevěděli jsme, co se děje. Až potom vyšel ven chatár a řekl nám, že jsme obsazeni sovětskou armádou. A přesto, že tam bylo drahé pivo, začal ho točit zdarma,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy ze dne 21. srpna 1968 pamětník.

Studentský stav byl během 20. století vždy alespoň částečně hybnou silou protestních událostí a nejinak tomu bylo i v Žilině. Jaroslav a jeho spolužáci v protiokupačním gestu pálili sovětské vlajky. Byli zatčeni a do rána čekali v cele na to, až přijde náčelník policejního oddělení a rozhodne, co s nimi dál. „Přišel a ptal se na to, co jsme všechno dělali a jestli jsme s někým něco sepisovali. Když jsme mu řekli, že ne, pustil nás domů. Měli jsme štěstí, stát se to v Praze, všichni bychom byli ze školy vyloučeni,“ vypravuje pamětník.

Dostat se na práva byl životní úspěch

Jaroslav musel po dvou letech studium přerušit. Jeho žena Miroslava byla těhotná. Jaroslav se během své studijní pauzy rozhodl, že zkusí studium práv na pražské Karlově univerzitě: „Zkoušky nás dělalo asi 720 a brali nás 120. Považuji to za svůj životní úspěch, že jsem se tam dostal a vystudoval to. Původně jsem se chtěl vrátit na studium do Žiliny a dělat dvě školy naráz, jenomže to se časem ukázalo jako nereálné,“ říká Jaroslav Kubín, který se po absolvování Právnické fakulty UK živil jako strojvedoucí.

Jeho žena Miroslava pracovala v rožnovské Tesle a díky její přímluvě se Jaroslav dostal na místo podnikového právníka. Postupně se tu vypracoval a rozšířil své pracovní pole o funkci obchodního náměstka, kde měl pod sebou přes 700 lidí. Během 80. let vstoupil do komunistické strany a pracoval také v aparátu městského výboru KSČ. Po celou dobu normalizace se řídil heslem svých rodičů: „Zabezpečit rodinu a postavit chalupu.“

V čele města před revolucí i po ní

Dva měsíce před sametovou revolucí nastalo v Rožnově pod Radhoštěm bezvládí. „Stávající místostarostové nebyli zvoleni, město bylo bez vedení. Tak co s tím. Přemlouvali mne a zvolili mne starostou. Pak už jsem v tom lítal,“ říká Jaroslav Kubín. Dodejme, že před listopadem 1989 funkce starosty neexistovala, město vedl předseda místního či městského národního výboru.

Jaroslav Kubín se udržel v čele radnice i během bouřlivých časů sametové revoluce. S přestávkami prožil ve funkci starosty Rožnova tři volební období. V letech těsně po převratu se významně zasloužil o výstavbu obecních bytů. Ve volbách 2000 jej občané v obvodě Vsetín zvolili coby nezávislého kandidáta do Senátu Parlamentu České republiky. Angažoval se v ústavně-právním výboru, kde zastával funkci místopředsedy. Zároveň opakovaně zasedal v Zastupitelstvu Zlínského kraje. S manželkou Miroslavou žili v roce 2021 v Rožnově pod Radhoštěm.