Jaroslav Kubát

„Všechno bylo tajné. Říkám, my jsme byli tajní, a když jsme jeli z kasáren na cvičení, zajímavost toho byla, že jsme jezdili na cvičení každý měsíc na týden, bez ohledu na to, jaký byl měsíc, zima, léto, jaro. A to si pamatuju, že když jsme jeli na první [cvičení] po tom přijímači, já nastupoval na přijímač v listopadu, takže jsme jeli v zimě. A to si pamatuju, že jsme jeli někam, v lesích zastavili, seskákali jsme z těch aut, tam bylo víc jak po kolena sněhu. A teď nám tam ten velitel řekl: 'A tady do rána bude tábor.' Tam byl kluk v té naší četě, a ten se rozbrečel.“

„Byl to Větrník, předtím se to jmenovalo Pionýr, byl to časopis a já už si teď nepamatuju, jestli to bylo ještě v tom prvním Pionýru před Větrníkem anebo potom, pak ten Větrník úplně zrušili, pak už byl jenom Pionýr. Ale mám dojem, že to bylo v takové... já bych to tipoval v takové čtvrté páté třídě. Tak jsem se tam na vesnici skamarádil s pár lidmi a založili jsme – tehdy to běželo, že se to jmenovalo turistická rozvědka. A to bylo, protože člověk vyrostl na Rychlých šípech, tak to bylo takové jako udělat si klub a jako udělat nějaké výpravy a teď to psát do redakce a oni odepisovali třeba a byly nějaké takové věci. Takže jsme si založili tisíc šest set desátou turistickou rozvědku nebo oddíl. Jmenovali jsme se Zálesák, měli jsme vlajku s dubovým listem a trvalo to do té doby, než ti kluci pak přestali mít čas a nějak to nefungovalo. Ale bylo to strašně pěkné, dokonce jsme si chtěli udělat někde po vzoru Rychlých šípů u někoho z nás doma, v nějaké kůlně takovou klubovnu. To bylo strašně fajn, tak to bylo takové... Moc těch výprav taky nebylo, ono to vydrželo ani ne rok.“