Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kubát (* 1957)

• narodil se 19. září 1957 v Českém Brodě

• okupace v srpnu 1968 ho zastihla v Úvalech

• vystudoval Střední průmyslovou elektrotechnickou školu v Praze

• věnoval se trampingu

• v roce 1977 nastoupil vojenskou službu ve Vimperku

• vojenská kontrarozvědka na něj vedla spis s krycím jménem Laura

• pracoval v Tesle a Pražských komunikacích

• účastník nepovolených demonstrací na začátku roku 1989

• po sametové revoluci pracoval v soukromém podniku jako stavbyvedoucí

• v roce 2025 žil v Praze

Pro Jaroslava Kubáta byla v životě nejdůležitější hodnotou svoboda. Měl od dětství vztah k přírodě, a tak není divu, že v mládí unikal ze šedi normalizace k trampování a toulkám v lesích. Nikdy nevstoupil do žádné politické strany, netáhla ho příliš kariéra a peníze, a proto si mohl vnitřní svobodu uchovat. 

Založili jsme si oddíl Zálesák

Narodil se 19. září 1957 v Českém Brodě. Otec byl strojař, matka úřednice. Z prarodičů si pamatuje pouze na babičky, z nichž ta z otcovy strany žila nedaleko, v Úvalech u Prahy. Rodina se stěhovala podle otcova pracovního působení. Jaroslav Kubát několik let chodil do školy v Zelenči, poté ve Svémyslicích a nakonec v Horních Počernicích. Půl roku také navštěvoval školu v Kralupech nad Vltavou, kde měli byt přímo v areálu chemičky. Neměl problémy s učením, jak sám říká, měl vždy respekt k autoritám a přísnější učitele si dovedl oblíbit, možná i proto, že podobný styl výchovy razil jeho otec. 

Jaroslava Kubáta to vždy táhlo do přírody, ve škole ho nejvíce bavil přírodopis a biologie. Když mu bylo kolem deseti let, s kamarády si založili turistický oddíl. „Protože člověk vyrostl na Rychlých šípech, tak to bylo jako udělat si klub a nějaké výpravy. Takže jsme si založili tisíc šest set desátou turistickou rozvědku nebo oddíl. Jmenovali jsme se Zálesák, měli jsme vlajku s dubovým listem a trvalo to do té doby, než ti kluci pak přestali mít čas. Ale bylo to strašně pěkné, dokonce jsme si chtěli udělat po vzoru Rychlých šípů v nějaké kůlně takovou klubovnu,“ vzpomíná na klukovská dobrodružství. 

Tragický 21. srpen 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, prožil u babičky v Úvalech. „ Babička mě vzbudila, řekla: ‚Bude válka,‘ a šla někam na nákup. Rodiče jeli do Prahy, podívat se k rozhlasu,“ vybavuje si ráno onoho dne. „V té době jsem si na Rusy udělal neměnný názor a ten se i teď opakovaně potvrdil,“ říká s odkazem na ruskou invazi na Ukrajinu. O politice se doma příliš nehovořilo, ačkoli noviny někdy četl. Věděl dobře, že „co se probírá doma, o tom se nikde nemluví“. 

Sepětí národa během okupace rychle polevilo a ustoupilo normalizačním tendencím. V té době již studoval Střední průmyslovou elektrotechnickou školu v Ječné ulici v Praze. Díky svému zájmu o přírodu, a také aby unikl všudypřítomné komunistické propagandě, navázal na oddíl Zálesák a začal jezdit s kamarády na trampské výpravy. Trávili víkendy touláním po lesích, zejména v okolí Prahy a oblasti Českého ráje. Jaroslav Kubát nikdy neměl rád organizované činnosti, proto se s kamarády nepřidali k trampské osadě ani nezachovávali žádné rituály. Poslouchal country hudbu, nebyl však skalním fanouškem konkrétní kapely. „Já jsem byl vždycky člověk hodně zatížený svobodou,“ vysvětluje a dodává, že svoboda je také jeho celoživotním krédem. 

Kluk z naší čety se rozbrečel

Po maturitě musel nastoupit na vojnu, odvedli ho do Vimperka, k protiraketovému vojsku v blízkosti německých hranic. Tam zažil mnohá vojenská cvičení, někdy i drsná. „Všechno bylo tajné, my jsme byli tajní a jezdili jsme na cvičení každý měsíc na týden, bez ohledu na to, jaký byl měsíc, zima, léto, jaro. A to si pamatuju, že jsme jeli na první cvičení po přijímači, já nastupoval na přijímač v listopadu, takže jsme jeli v zimě. Jeli jsme někam, v lesích zastavili, seskákali jsme z těch aut, tam bylo víc jak po kolena sněhu. A teď nám velitel řekl: ‚A tady do rána bude tábor.‘ Tam byl kluk v té naší četě, a ten se rozbrečel,“ vzpomíná na první setkání s vojenským drilem v šumavské zimě. 

Na vojně ho v lednu roku 1977 oslovila vojenská kontrarozvědka. „Já už si úplně nepamatuju detaily, ale mám dojem, že přišla pro mě služba, tam na mě čekal člověk a odvedl mě v rámci kasáren do úplně jiné budovy k motostřelcům. Tam si mě posadil a začal mi vykládat o tom, že jsem inteligentní kluk a že mám střední školu. A pak řekl, že potřebuje vědět informace na jednoho konkrétního kluka, na nějakého Honzu Hrabáka. Pokud se pamatuju, o něm se říkalo, že čichá Čikuli [benzínový čisticí prostředek]. Já jsem říkal, že zrovna s ním moc nekamarádím,“ vybavuje si setkání s důstojníkem, který se ho pokoušel přesvědčit ke spolupráci. 

Rozvědka na něj založila spis spolupracovníka číslo VKR 76450, který byl podle informací Archivu bezpečnostních složek zničen.[1] V registračních protokolech byl veden jako vědomý spolupracovník s krycím jménem, vojenská kontrarozvědka byla součástí Státní bezpečnosti (StB). Jaroslav Kubát si nepamatuje, zda podepsal závazek mlčenlivosti, ke které ho tentýž voják vždy nabádal, nebo něco jiného, domnívá se, že nikoli. Došlo prý k několika podobným setkáním, během nichž odpovídal vyhýbavě a žádné informace neposkytl. Říká, že důstojník mu nikdy nevyhrožoval, šlo spíše o přesvědčování. 

Podle dochované archivní karty je zřejmé, že mu přidělili i krycí jméno Laura. To byl podle pamětníka jeho pes, kterého zanechal doma, a je možné, že ho během rozhovorů zmínil. Po odsloužení asi roku a půl vojenské služby pobýval krátce v českobudějovické nemocnici. Tam mu ošetřující lékař nabídl, že ho s odkazem na slabý zrak navrhne zprostit zbytku vojny. To se skutečně stalo a několik dní po návratu k útvaru odešel Jaroslav Kubát do civilu. Kontrarozvědka spis roku 1979 uložila a jeho už nikdy nekontaktovala. O existenci spisu se pamětník dozvěděl teprve před natáčením svého životního příběhu.

Odvezli nás za tmy autobusem neznámo kam

Po návratu do civilního života se Jaroslav Kubát oženil s Evou Křtěnovou a pracoval v pražské Tesle, kde nebyl příliš spokojený. Proto přijal nabídku zaměstnání u Pražských komunikací a stal se vedoucím staveb kolejových tratí. Roku 1989 se účastnil nepovolených demonstrací i protestů v průběhu Palachova týdne. Jednou ho zadrželi, dostal ránu obuškem a spolu s jinými účastníky jej odvezli autobusem mimo Prahu. Vysadili ho za tmy někde u Dobříše, odkud se musel sám dostat domů. Během těchto shromáždění poznával disidenty, mezi nimi i Václava Havla. 

Sametovou revoluci v listopadu 1989 uvítal s nadšením, ale do politiky se nikdy nezapojil. Po uvolnění poměrů dostal nabídku od Armabetonu na práci v Německu, kterou přijal. Měl možnost zůstat v zahraničí i déle, ale protože mu nikdy příliš nešlo o peníze, raději se vrátil do vlasti. Při zaměstnání vystudoval na průmyslové škole pozemní stavitelství a úspěšně odmaturoval. Deset let pak působil v soukromé firmě jako stavbyvedoucí. S manželkou vychovali dceru Evu a syna Jaroslava. V roce 2025 žil Jaroslav Kubát v Praze.

 

[1] Odpověď Archivu bezpečnostních složek ČR je uložena v Dodatečných materiálech pamětníka. Uchovaly se jen tři strany potvrzující zničení jeho a několika dalších spisů.