Edita Krystýnková

„Maminka, protože nevěděla, co bude dál a jak se věci vyvinou, se snažila něco dělat a dělala většinou u lidí, kteří se vrátili z koncentráku. Pomáhala jim dávat dohromady ty jejich domovy. Pak začala dělat v Třineckých železárnách. Tam byl takový dům, jmenoval se Kovalikovka, a tam byla hospoda a v té hospodě ona dostala práci. To bylo pro nás východisko z nouze, že už jsme se nemusely toulat od domu k domu a měly jsme možnost tam i přenocovat. Já jsem byla strašně vděčná za to, že můžu být s maminkou, protože ona jak šenkovala to pivo, tak já jsem seděla pod tím pultem, hrála jsem si tam a viděla jsem aspoň ty maminčiny nohy. Bylo to takové zajímavé. Nikdo nás nechtěl, ale nahoře bydlela paní, která přišla o manžela, kterého zabili. Dvě holky jí zemřely na nemoc a syna odvezli do gulagu. Byla to taky paní Židovka. Ona se nějakým způsobem udržela a když mě viděla v tom šenku, tak říkala: ‚Ne, já vás vezmu k sobě.‘ Takže pro mě ten okamžik je prostě úžasný. Že vám nepomohou lidé, kteří mají peníze, ale ti, co něco prožijou.“

„Pamatuju si třeba, že jsme chodily do lesa blízko toho Goleszówa, protože tam bylo hodně malin. Živily jsme se, jak se dalo, takže jsme sbíraly ty lesní plody a babička nám vždycky, když se tam něco dělo, říkala jen: „To tam jsou vojáci…“ Já jsem prostě do poslední chvíle nevěděla, že tam byl tábor. Ten tábor byl tak mocně střežený, že odtamtud prakticky nikdo neutekl. Jenom ti nejbližší, kteří taky pomáhali, věděli, co se tam děje. Protože mezi těmi hlídači, a podobně byli lidé, kteří tam šli, protože chtěli taky pomoct. Prostě válka není jednoznačná, že jenom jde někdo někoho zabíjet. Někdo jde pomáhat i do takového peka, jako je Goleszów.“