Edita Krystýnková

* 1942

  • „Až maminka utekla tady na Slezsko, tak řekla: ‚Ne, holka musí být se mnou.‘ Tak se domluvily s babičkou a ve 45. roce, když skončila válka, tak babička šla v Dziengielówě po jedné straně hranice a maminka po druhé straně. Babička řekla: ‚Tam máš maminku za tím stromem.‘ A já z té touhy – děcko strašně smutní, já mám následky z toho smutku až dodnes – jsem si tu maminku představovala úplně jako královnu. A babička řekla: ‚Musíš přeletět tady ta zaoraná místa a tam za tím stromem je maminka.‘ Pamatuju si, jako kdyby to byl sen, jak jsem letěla za tou maminkou a jak jsem ji uviděla, tak to byla osoba ze zlata.“

  • „Maminka, protože nevěděla, co bude dál a jak se věci vyvinou, se snažila něco dělat a dělala většinou u lidí, kteří se vrátili z koncentráku. Pomáhala jim dávat dohromady ty jejich domovy. Pak začala dělat v Třineckých železárnách. Tam byl takový dům, jmenoval se Kovalikovka, a tam byla hospoda a v té hospodě ona dostala práci. To bylo pro nás východisko z nouze, že už jsme se nemusely toulat od domu k domu a měly jsme možnost tam i přenocovat. Já jsem byla strašně vděčná za to, že můžu být s maminkou, protože ona jak šenkovala to pivo, tak já jsem seděla pod tím pultem, hrála jsem si tam a viděla jsem aspoň ty maminčiny nohy. Bylo to takové zajímavé. Nikdo nás nechtěl, ale nahoře bydlela paní, která přišla o manžela, kterého zabili. Dvě holky jí zemřely na nemoc a syna odvezli do gulagu. Byla to taky paní Židovka. Ona se nějakým způsobem udržela a když mě viděla v tom šenku, tak říkala: ‚Ne, já vás vezmu k sobě.‘ Takže pro mě ten okamžik je prostě úžasný. Že vám nepomohou lidé, kteří mají peníze, ale ti, co něco prožijou.“

  • „Pamatuju si třeba, že jsme chodily do lesa blízko toho Goleszówa, protože tam bylo hodně malin. Živily jsme se, jak se dalo, takže jsme sbíraly ty lesní plody a babička nám vždycky, když se tam něco dělo, říkala jen: „To tam jsou vojáci…“ Já jsem prostě do poslední chvíle nevěděla, že tam byl tábor. Ten tábor byl tak mocně střežený, že odtamtud prakticky nikdo neutekl. Jenom ti nejbližší, kteří taky pomáhali, věděli, co se tam děje. Protože mezi těmi hlídači, a podobně byli lidé, kteří tam šli, protože chtěli taky pomoct. Prostě válka není jednoznačná, že jenom jde někdo někoho zabíjet. Někdo jde pomáhat i do takového peka, jako je Goleszów.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 19.05.2021

    (audio)
    délka: 01:36:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdo zachoval jeden život, zachoval svět

Edita Krystýnková na počátku šedesátých let
Edita Krystýnková na počátku šedesátých let
zdroj: archív pamětnice

Edita Krystýnková se narodila 17. ledna 1942 ve Varšavě jako Barbara Pfeifer do smíšeného manželství evangelické ředitelky školy a židovského advokáta. Brzy po narození zemřelo její dvojče a manželství rodičů se rozpadlo. Maminčina pomoc židovským dětem ve varšavském ghettu vedla k jejímu zatčení a transportu směr Osvětim. Mamince Emílii Pfeifer a jedné další ženě se však podařilo utéct. Malou Editu v té době ukrývali maminčini přátelé před gestapem až do doby, než ji našla její babička a ujala se jí. Edita Krystýnková pak strávila zbytek války u babičky v Děhylově (Dziegielow) nedaleko koncentračního tábora Goleszów. K opětovnému setkání s maminkou došlo až po válce v roce 1945 na hranicích se Slezskem. Těžké období jim nakonec nabídkou nového domova pomohla překonat paní Bieleszová, židovská žena, která za války přišla o rodinu. Edita Krystýnková později pro vážnou nemoc maminky nemohla nastoupit na žádná studia. Všechny životní těžkosti překonala díky víře, patřila k hnutí mesiánských Židů. V roce 2021 žila v Brně.