Zdeněk Krůpa

* 1929  

  • „Na dvůr přijela dvě auta s deseti esenbáky. Dva nás postavili ke zdi a já jsem držel na rukou toho Zdenka. Manželka mladšího, měl osm měsíců. A vedle stáli rodiče. Po každé straně dva četníci a ti ostatní vběhli do chléva. Vyváděli dobytek a vodili to tou zadní bránou. Za stodolou na ně už čekali zašovští družstevníci a brali ho. A oháněli se tím, že... však my jsme vás nevyrabovali... A přitom chtěli majetek. A pořád vykládali, že se nic neděje, kdepak, že nepůjdou do družstva, a nakonec už měli víc jak měsíc připravené ve stodole u jednoho souseda stání pro dobytek. Byli jsme to my a nějaký Trčka, co měl velký statek, a na dolním konci Opálek. Tam byl také statek. Tam to všechno navlekli do stodoly. A tak nás podvedli. A když ta likvidace probíhala, tak se řvalo. Víte, to byl takový monstrproces, aby to lidé viděli. Lidé byli až u nás, u sousedů a na ulici. A Novák řval: ‚Vidíte, tak dopadnete všichni, když nepůjdete do družstva!‘ Tak ti lidé si pak řekli, no tak nás budou... U nás si pro dobytek přišli a oni už to pak museli vodit dobrovolně.“

  • „On byl z toho úplně... Pořád nad tím rozjímal. A já mu už pak říkal: ‚Tati, my se neudržíme.‘ To bylo už v sedmapadesátém roce, kdy se už veřejně mluvilo o tom, že nás zlikvidují. Že to je jasné. Ale oni to dělali komunisté tak: první hleděli rozvrátit dědinu. Drobné lidi proti zemědělcům, ty poštvat proti větším. A toto se jim dařilo. Oni vždycky jenom: ‚Sedláci mají krávy, mají pole.‘ Ale já říkal předsedovi: ‚To je provozní materiál. Může hospodařit družstvo, aby nemělo stroje, dobytek?‘ Ale oni toho zneužívali. Povídal jsem předsedovi: ‚Podívejte se, pane předsedo, chodím na pohřby, a neviděl jsem, že by někomu dali krávu do hrobu, prase nebo slepici. Tak co vykládáte, že sedláci... Vždyť každý byl na tom gruntu jen takovým dočasným správcem. A záleželo, v jakém stavu to pak předal dalším.‘“

  • „Tatínek měl takové těžké hřebce, hnědáky. A oni měli úžasnou hřívu. A jak se pásli, tak jsem se naučil po té hřívě dostat výš a viděl jsem špagát, tak jsem mu smýknul, on tu hlavu zvedl a já se mu octnul na hřbetě. A jednou tatínek povídal mamince, prý, ona mi to pak říkala: ‚Jak ten ogar se na toho koně dostal, když jsem ho nevysadil?‘ Ty koně se pásli za stodolou a on se šel podívat zpoza rohu a viděl, jak jsem na toho koně vylezl. Já jsem měl koně rád a až do konce. Ale na statku jsem měl také takové pěkné těžké hnědáky. A potom jsem je musel nechat. Nejhorší bylo, jak jsem musel nechat ty poslední koně, když jsem šel do důchodu. Ty poslední koně jsem musel dát... Tak to bylo dost špatné, ale co... Tak pak měl zase Zdeňa dva. Vždycky říkám, že jak odejde poslední kůň ze chléva, já umřu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zašová, 03.05.2018

    (audio)
    délka: 02:09:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Musíme vás zničit a zničíme vás všelikými způsoby

Krůpa Zdeněk dobová fotografie
Krůpa Zdeněk dobová fotografie
zdroj: archiv pamětníka

Zdeněk Krůpa přišel na svět 26. února 1929 v Zašové nedaleko Rožnova pod Radhoštěm na Valašsku. Narodil se jako druhé ze šesti dětí Aloise a Růženy Krůpových. Vystudoval zemědělskou školu v Rožnově pod Radhoštěm a po jejím absolvování začal hospodařit. V letech 1952 až 1953 sloužil základní vojenskou službu v Šumperku. Roku 1958 byl prohlášen za kulaka, ačkoliv skutečným vlastníkem a hospodářem byl stále jeho otec. Byla jim zabavena pole a odveden dobytek a koně. Díky proletářskému původu své ženy Milady (rozené Uličníkové) nebyli z obce vyhnáni. K převedení majetku z otce na syna došlo až roku 1962. Pamětník pracoval několik let na Státním statku v Kelči. Nesměl pracovat v JZD v Zašové, aby nepodrýval morálku družstevníků. V době, kdy zemědělství procházelo masivní mechanizací, odešel ze Státního statku v Krhové. Nastoupil pak jako kočí do Státních lesů v Zašové. S koňmi stahoval dřevo až do roku 1983, kdy se mu stal úraz a znemožnil výkon jeho povolání. S manželkou vychovali pět dětí.